Brýle nebo raději čočky

Anna Veselovská

Zdá se vám, že čočky nejsou až tak stěžejní vynález, když tu s námi už tak dlouho jsou brýle, a nově dokonce i laserové operace očí? Zjistila jsem, že to je pohled člověka se zdravýma očima nebo lehkými snadno korigovatelnými vadami. Pohledem těch, kteří si „prostozrací“ nedohlédnou ani na prsty natažené ruky, dokážou čočky zázraky. Životy mění lidem s odoperovaným šedým zákalem, sportovcům nebo třeba muzikálovým zpěvačkám. Ke všemu jsou čočky vynálezem, který světlo světa spatřil tady v naší kotlině. Příběh jejich vzniku je kořeněný humorem a je to příběh jak do knihy. Nebo do článku. 😉

 

Příběh z první ruky

Jsem vcelku poeta. Kdyby přede mě někdo předestřel témata, co já vím, třeba – krása stromů, polemika nad platónským podobenstvím jeskyně a kontaktní čočka, zcela jistě bych potenciál čoček podcenila. Když jsem si ale pořizovala nové brýle, v přímém přenosu viděla, kolik příběhů se v optice denně odehrává, a v rozhovoru s majitelkou optiky zjistila, že má v týmu utajený poklad, šli Platón i příroda na chvilku na vedlejší kolej. Vznikl tak rozhovor s ženou, která sbírá zkušenosti s čočkami více jak 35 let. Setkala se s tímto tématem při studiích a v disertaci v době vcelku čerstvě po vynálezu kontaktních čoček a teď, po pětatřiceti letech, se mu věnuje stále.

 

Brýle z nosu dolů

Čočky mohou pomoci tam, kde to brýle nedokážou nebo kde brýle překáží. Pomáhají zcela prakticky tam, kde je potřeba dokonalého periferního vidění. Stejně tak ale pomáhají těm, kterým by brýle na nose vadily. Obě tyhle věci se spojují u sportovců.

Na rozdíl od dospělých, kterým s čočkami většinou pomáhají optometristé a optici, aplikuje dětem čočky oční lékař. Proto má paní doktorka Svatava Háčiková už dlouho své místo v dětské optice Optiky Anděl. „Právě sem za mnou chodí spousta malých sportovců, například hokejových hráčů, kterým trenéři nechtějí dovolit hrát s brýlemi z bezpečnostních důvodů. Když malí hokejisté vymění brýle za čočky, zbaví se nebezpečí, ale získají taky výrazně lepší orientaci a reakceschopnost.“ Podobně čočky nahradí překážející dioptrické brýle pod brýlemi lyžařskými, otevřou periferní vidění hráčům míčových sportů.

 

Módní kus

Čočky mohou pomoci nejen korigovat zrakové vady a indispozice, ale taky zpříjemnit vnitřní pocit člověka. Pro ženy je například snazší vzít si čočky na ples, svatbu nebo jinou oficiální příležitost. Odpadne tak problém s laděním brýlí ke zbytku outfitu. Na druhou stranu, někdo se ve využití brýlí jako módního doplňku vyžívá a hledat a najít ty správné brýle, co ladí k vázance nebo co podtrhnou jeho rebelství, intelekt nebo barvu očí, ho víc než baví. A kdo jiný už by se mohl takovýmhle hobby vyznačovat než majitelka optiky. Pavla Vedralová je koučka, aquahealerka, optometristka, podnikatelka, vespařka… a zdá se, že pro každou polohu má v šuplíku přinejmenším jedny brýle.

 

 

 

Brejlouni, plešouni a tlustoprdi

Jenomže to není případ každého. Ačkoli už minula doba, kdy silné dioptrie znamenaly silné tlustostěnné brýle, stále se může stát, že jsou zejména děti s brýlemi nějakým zraňujícím způsobem odvrhovány nebo pronásledovány a neubrání se klesajícímu sebevědomí a zkreslené stále se snižující představě o hodnotě sebe samého. Ne vždy to čočky mohou zachránit, ale ve vyprávění paní doktorky se našlo několik příkladných příběhů. „Před lety, když u mě byli na stáži budoucí optometristé, respektive optometristky, přišel na aplikaci čoček plachý a nemluvný mládenec s velice silnými dioptriemi. Naučil se nasazovat čočky a za 14 dní přišel na kontrolu a musím říct, že to byl úplně jiný člověk. Sebevědomý kluk, který mi tam s těmi studentkami normálně začal laškovat.“ 🙂

V podobném věku (14–15) přišla v minulém století za paní doktorkou dívka, kterou přivedla maminka na aplikaci čoček. „Ta dívka chtěla hrát v muzikálu, ale při konkurzu jí na rovinu řekli, že s brýlemi ji hrát nenechají, a podmínili si, aby přišla v čočkách, jestli tu roli chce dostat. Dnes je z ní známá osobnost a zpěvačka.“

 

Můj obličej

První aplikace čoček rozhodně nevypadá jako ve scénkách z amerických filmů. Strkat si cizí předmět do oka není přirozené a mozek se většinou brání. Můj se bránil statečně. V první optice to se mnou vzdali. V Optice Anděl se mnou optometristka Bára musela mít svatou trpělivost. Ještěže se tu trochu projevuje pověstné nomen omen, a tak jsem po první neúspěšné seanci dostala domácí úkol a na druhé návštěvě už jsem si čočky nasadila. Doposud ale nechápu, jak to dělají lidé se silnými dioptriemi. Vždyť oni na to ke všemu nevidí! Je to vlastně další z důkazů, že jde o fajn vynález. Když mají lidé natolik silnou vnitřní motivaci, že si čočky nasazují i téměř poslepu, tak to za to přece musí stát.

 

A teď trocha historie…
Profesor Merkur

Krátce po druhé světové válce začal profesor Otto Wichterle rozvádět myšlenku hydrofilního gelu. Hmotu se mu vyrobit podařilo, ale čočky z ní měly otrhané okraje, a tak byla jejich výroba zastavena. Den před Štědrým dnem roku 1961 se ale profesorovi podařilo sestavit prototyp odlévacího zařízení. Sestavil ho z legendární stavebnice Merkur a jako náhon použil dynamo z jízdního kola svých synů. Na Štědrý den pak odlil první čtyři čočky s pravidelným okrajem a s nimi odjel na Boží hod na oční kliniku, kde byly nasazeny prvním pacientům.

Způsob výroby odstředivým litím si nechal patentovat a dílenské výkresy k lince dal Okule Nýrsko. Od roku 1977 se v Okule čočky vyrábí. Sám profesor Wichterle rozšířil možnost výroby soustředivého odlévání o možnost čočky soustružit.

 

Pokrok nezastavíš

Vlastnosti a kvality kontaktních čoček se od doby, kdy vznikly (na sklonku roku 1962), několikrát proměnily. Jedna z revolucí v historii čoček se odehrála na přelomu 20. a 21. století. Dříve se jedny čočky používaly třeba rok, ale v očích mohly zůstat třeba pouze 6 hodin, protože znemožňovaly přístup dostatku vzduchu k rohovce. Díky silikon-hydrogelu, který se na přelomu století začal používat a který umožňuje rohovce přirozeně „dýchat“, je možné nasazené čočky nechat v očích déle.

Doba, po které čočky ale definitivně skončí v koši, se od 90. let zkracuje. Dnes člověku jeden pár čoček může sloužit měsíc, čtrnáct dní, nebo dokonce jediný den. Snižuje se tak riziko, že se spolu s čočkou do oka dostane nějaká bakterie nebo vir, a také je to o pohodlí člověka. První čočky se vyvářely v pouzdru v hrnku s vodou. Když jste na vodu zapomněli, plastové pouzdro se roztavilo a bylo po čočkách. Na nové jste čekali i čtvrt roku. Jednodenní čočky dnes vyjmete z fyziologického roztoku a večer skončí mezi odpadky.

 

Čočka pro každého

Moderní materiály a způsoby výroby umožnily v průběhu času také rozšířit množství těch, kterým čočky pomohou. Dnes se za pomoci čoček kompenzuje nejen dalekozrakost a krátkozrakost, ale existují i torické čočky s cylindry pro pacienty s astigmatismem. Jednou z největších, ale už dobře vyzkoušených novinek jsou multifokální čočky.

V dnešní době má tak o poznání více lidí šanci na svou vytouženou roli a místo na sjezdovce, hřišti i jevišti. Zrak už díky korekci kontaktními čočkami tolik nebrání talentu, vlohám ani sociálním potřebám lidí.

O autorovi

Anna Veselovská

Anna Veselovská

Zanechat komentář