Horký polárník. Rozhovor s Petrem Horkým

Petr Horký (1973) toho dělá spousty. Známý je především jako režisér cestopisných dokumentů, kterých má na kontě víc než 100 (např. cyklus Dobrodružství archeologie [od ledna 2018 v TV], Bonbónky světa, Neznámá země, Alchymie bytí a Teleapatyka, seriál Umění oplodnění, několik dílů cyklu Na cestě…). Pořádá či spolupořádá cestovatelské a filmové přehlídky a festivaly (WorldFilm, BANFF, Neznámá země) a je rovněž autorem nebo spoluautorem mnoha knih (Století Miroslava Zikmunda, CestoSpisy, Sloni žijí do sta let, Neznámá země, Cuba Libre, Filmaři Hanzelka a Zikmund…). Cestování po světě mu přineslo řadu krásných spoluprací, setkání či natáčení – s Thorem Heyerdahlem, Reinholdem Messnerem, Arthurem C. Clarkem, Erichem von Dänikenem, Edmundem Hillarym a dalšími. Na české půdě spolupracuje Petr už dvě desítky let s Miroslavem Zikmundem, s nímž ho pojí nejen tvorba, ale i mezigenerační přátelství. V roce 2014 poslali do kin dokumentární film Století Miroslava Zikmunda, na konci loňského roku jim vyšla stejnojmenná kniha.

 

 

Co přináší světu cestovatel? 

Cestovatel už neexistuje, podle mě. Tedy cestovatel ve smyslu objevování světa, to už je dneska v podstatě nonsens. Jasně, jsou možná nějaké oblasti ve vnitřní Jižní Americe, které nejsou úplně dokonale zmapované, ale je jich strašně málo a myslím, že je dobře, že nejsou popsané. Na ně nesahat! S Miroslavem Zikmundem jsme při společných debatách došli k tomu, že v dnešní době cestovatel už nepopisuje bílá místa na mapě, ale v hlavě. Cestováním poznává sebe, pozná jiné a může to předávat dál… to by mělo vést k nějakému porozumění, toleranci. Víš, devadesát pět procent zuřivých článků proti mohamedánům jsou blbiny a nesmysly, které plynou z toho, že je autor nezná. A pětadevadesát procent urážlivých textů o křesťanech, které vycházejí v islámském světě, plynou z toho, že oni neznají nás. Lidi se bojí toho, co neznají, to není žádná novina. Nedávno jsem si telefonoval s kamarádkou Zuzkou, která žije v jižní Indii, tak jsem se jí ptal, jestli se nebojí, že ji někdo znásilní. Když se v Evropě řekne Indie, vybaví se spoustě lidem davové znásilňování žen. V té zemi ale žije miliarda tři sta milionů obyvatel! Když to rozpočítáme na obyvatele západního světa, tak Indie najednou vyleze mnohem bezpečnější než třeba New York. Tyhle paradoxy jsou dané jen tím, co si kdo vybere ke zveřejnění… a pak jak si to kdo promítne do vnímání světa.

Myslím, že cestovatel by se v současném světě měl snažit hlavně bourat tyhle předsudky. Učit lidi neuzavírat se a neříkat si: „Já mám názor, kdo si to myslí se mnou, je dobrý a všichni ostatní jsou idioti.“ Měli bychom si umět připustit rozdílnost. Bacha, nemusíme souhlasit, ale polemizovat. Neodsuzovat, co neznáme, čemu nerozumíme. Ale debatovat. Uvažovat. Používat hlavu. Rozum.

 

Přítěž naší civilizace je, že můžeme všechno.

 

A ty se tedy toto vše snažíš zprostředkovávat prostřednictvím svých knih a filmů?

Jde o příběhy. Vím, že nejotřepanější věta každého režiséra je: točím příběhy, ale nemůžu si pomoci, jsem na tom stejně, o tom filmařina je. Moje příběhy se odehrávají ve světě. Když chci psát nebo točit o Albánii, tak tam roky soustavně jezdím a tu zemi poznávám na základě lidí a jejich příběhů. Když jsem psal o Kubě, jezdil jsem tam pět let, učil se španělsky a vracel se několikrát na stejná místa… To samé Srí Lanka, kde kdyby se to sečetlo, tak jsem strávil dohromady snad rok, byl jsem tam čtrnáctkrát. Takové je moje cestování, které mi nakonec pomáhá i definovat si domov, sebe sama, poznávat svět a poznávat lidi. Něco z toho se snažím předat ve filmech a knihách dál.

 

A pořád tě to baví?

Příběhy ze světa jo, cestování už míň. A to mě bolí, co teďka říkám. Pětadvacet let cestuji, svět mne pořád nesmírně zajímá, ale teď se kompletně mění podmínky. To, co se mi nejvíc líbilo, ta otevřenost, kdy svět je otevřený mně, já jsem otevřený světu, je najednou pryč. Dnes vznikají jakési bubliny turistických programů. Už i mezi indiány i na Everestu i v opuštěných místech světa se s těmi bublinami obchoduje. Člověk tam přijede a vrazí mu na hlavu „nafukovací balón“ s programem: Co my si myslíme, že si představuješ, že tady chceš zažít. Indiáni, domorodci, kteří běžně chodí v džínách, ze sebe před turisty dělají divochy a tak. Pak kdekdo přijede a tvrdí, jak „byli jsme jedni z prvních bělochů, kteří sem dorazili“. To je věta, kterou fakt zbožňuji. Místní jsou většinou naučení to opakovat, protože turistům se to líbí.

 

 

Celý rozhovor vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/01

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V Papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

O autorovi

Petra Kruntorádová

Petra Kruntorádová

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích i televizích a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem a tátou rodinné vydavatelství a baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Dlouhé info

Zanechat komentář