Houbová setkání. Co vše můžete zažít, když se vydáte do lesa.

Tohle jaro v mém osobním životě bylo tak na houby, že nechybělo moc a dneska byste se v článku na houby dočetli jen samé ošklivé věci. Životní optimismus však zase zvítězil, krize házím za hlavu a vy si můžete přečíst aspoň něco trochu zajímavého. Nebudu dnes poučovat o houbovém mutualismu ani nebudu zpovídat odborníky. Zato vám povím několik svých příběhů o mých houbových setkáních se zvířaty a lidmi. Trochu se při tom rozběhneme do dálek. A proč ne? Máme léto, čas cestování.

 

 

K houbám blíž

Moje houbové příběhy sahají daleko do minulosti. Rodiče byli odjakživa aktivní houbaři a my děti jsme sbíraly s nimi. Pravdou je, že mi ze začátku houby nijak zvlášť nechutnaly, akorát ty smažené v trojobalu jako řízek. Ovšem hledání hub mě bavilo odjaktěživa. Asi proto, že mi to šlo, protože jsem houby v lese viděla. Myslím, že to bylo i tím, že děti jsou menší, tudíž blíž k zemi a líp houby vidí. Taky jsem díky malému vzrůstu prolezla všechny nízké a husté porosty, kam se dospělým nechce nebo se tam nedostanou. Ze smrkových školek jsem tahala rodinky strakošů, z mladých březových hájů křemenáče. Ostatně, dělám to pořád. Vlastní děti už mě přerostly, takže jsem zase v rodině nejmenší a k houbám mám tak stále nejblíž.

 

Setkání první

Nejintenzivnější houbové vzpomínky se mi pojí s letními pobyty na jedné samotě na Rakovnicku, kde jsme si několik let po sobě na tři týdny pronajímali malou chatičku. Bůh ví, jak se to stalo, že uprostřed lesů tohle hospodářství s ovcemi a spoustou drůbeže mohlo přestát dobu normalizace, ale bylo tam. Ostrůvek zdravého rozumu, malý pozemský ráj. Starý hospodář tátu učil, jak ochutnávat neznámou houbu, jestli je jedlá. A my jsme mohly všechno – tři sestry, tři totální divoženky. Snad jenom na kamenitou stráň nad chatkou jsme neměly chodit, tam byly zmije. Ale stejně jsme si tam občas zaskočily pro nějakou hadí kůži. A taky nám zakazovali nosit na krku slepičí pařáty, ježto se do nich v parném létě rychle pouštěli červi. V lesích kolem rostlo takových hub, že nás máma posílala pro hříbky do polévky půl hodinu před obědem. Znala jsem tam každé křoví v okruhu pěti kilometrů. A co bylo nejlepší – mohla jsem chodit do lesa sama. Takže si tam zas jednou jako Karkulka s košíčkem ve smrčí sbírám hříbky, ještě v tom ranním stříbřitém oparu. Sedím na bobku, ukládám hříbky a chystám se vstát. Zvednu hlavu. A ztuhnu. Pár metrů přede mnou stojí jelen a civí na mě. Civí on. Civím já. V životě jsem neviděla tak veliké zvíře. Jo, možná slona v zoo. Jenže tohle bylo úplně něco jiného. Hora masa a takové paroží, že netuším, jak se pod ty smrky vešel. Jak dlouho jsme na sebe koukali, nemůžu říct. Odešel první. Pomalu a vznešeně. Tam mi došlo, že les není můj obývák. I když…

 

 

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/07

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

O autorovi

Kateřina Varhaník Wildová

Narodila se sice v Praze, ale ve své podstatě není městský člověk. Když to zjistila, z města se odstěhovala a od té doby experimentuje s žitím všude jinde. Třeba i na lodi nebo v maringotce, hlavně když tam není všechno na čudlík nebo kohoutek a člověk si tak může dennodenně uvědomovat, jakým zázrakem je teplo, světlo a pitná voda.  Velmi jí zajímá, jak věci fungují, a tak se pořád učí a studuje. Mezi její zájmy patří: filosofie, antropologie, kterou vystudovala, dále sociologie, jazyky a jazykověda, psychologie, historie, beletrie a filmy, politika a právo, biologie a ekologie, elektromechanika, permakultura, cestování, hospodaření, chov koz a výroba sýra, řemesla a řemeslníci teoreticky i prakticky a Bůh ví, co ještě všechno. Skrze Pravý domácí časopis si uvědomila, jak jí přestala vadit esoterika a astrologie, přestože stojí tak daleko od exaktních věd. Tohle zjištění zevšeobecňuje a posílá všem čtenářům Pravého domácího: Tolerovat můžeme snadno i velmi odlišné, když žijeme bez úzkosti a mindráků.

Koukněte na fb: disfrutalistická agora

Dlouhé info

Zanechat komentář

Pravý domácí hithit

Chceme zlepšit Pravý domácí časopis a rozhodli jsme se zkusit se obrátit na pomoc našeho kmene. Pokud se vám náš časopis líbí a myslíte si, že to má smysl, budeme moc rádi, když náš podpoříte na HITHIT.