Indonéská plastová královna – Rambo v sukních

Plastové královstí paní Aisyah
Petra Lazáková

„No, je to takový Rambo v sukních.“ Vysvětluje mi kamarád při snídani. Jsme několik tisíc kilometrů od domova, na indonéském ostrově Lombok. Sedíme v jedné z „ekologicky laděných“ kavárniček, kterých je ve městečku Kuta kupodivu více. Srkám mango juice bambusovým brčkem, jím předražené smoothie z kokosového ořechu a Marcel mi popisuje člověka, se kterým se mám za pár hodin setkat. Trochu se tomu jeho popisu v duchu směju, představit si Indonésanku – ty bývají většinou drobné – jako bojovníka Rambo mi moc nejde. Jenže Aisyah Odist, o které je řeč, není klasická Indonésanka. Brzy zjistím, že přezdívka Rambo jí padne jako ulitá…

 

Plastové království paní Aisyah

Cesta za lombockou Rambo ženou se podobá scéně z Jamese Bonda. Se skútrem se motáme v křivolakých a neskutečně úzkých uličkách plných dětí a bordelu všelijakého původu. Celí propocení se najednou vyloupneme v jiném světě. Z nezvykle čisté betonové rampy koukáme na nezvykle čistou táhlou a všemi barvami zářící uličku. Téměř na jejím konci se nám otevřou umělecky pomalovaná vrata do „plastového království“ Aisyah.

„Tudy jste vůbec neměli jet! Na druhé straně je normální široká cesta,“ směje se Aisyah. Oddychnu si, že už tu úžasně indonéskou, ale taky úžasně krkolomnou cestu nebudu muset podniknout znovu. Na druhou stranu můžu díky tomu omylu hned posoudit, co Aisyah v místní komunitě dokázala. Ze špinavé šedi vytvořila nejbarevnější a snad i nejčistší část lombocké metropole Mataram.

 

 

 

 

Cyklistika, která šlechtí… a manželství, které nevydrželo

„Kdysi dávno jsem Lombok i jiné ostrovy projezdila křížem krážem na kole. Moc mě to uspokojovalo.“ Vykládá mi u indonésky (čti „na Evropanku přespříliš“) oslazené kávy Aisyah. „Pořád jsem narážela na odpad, na plasty všeho druhu… Byly všude, všude – na ulicích, na plážích, v moři. Rozhodla jsem se, že s tím něco udělám.“ Zcela upřímně a bez naivity – mnoho lidí z neziskovek si zapáleností pro nějaký projekt i něco řeší. A je to tak podle mě naprosto v pořádku! Aisyah nevyšlo manželství. Svou energii transformovala do něčeho, co mělo, má a vždy bude mít smysl – do boje s odpadem.

 

Rozum a štěstí jako záruka úspěchu

Oproti očekávání Aisyah nevystudovala žádnou univerzitu, neměla ani bohaté rodiče. Ale má dar přirozené inteligence a taky má – jak se někdy říká – dobře našlápnuto. A k tomu se jí ještě dostalo nezbytného štěstí. Potkala rozumné lidi ze „západu“ – Japonce a Australany, kteří perfektně odhadli její schopnosti. Nabídli jí vyškolení v rámci ekologické výchovy a ona nejdřív cestovala a poučila se a pak své poznatky a zkušenosti využila v praxi, a to hlavně v rodné Indonésii.

„Tady v té dílně zaměstnáváme fyzicky postižené ženy a muže. Vidíš, jak jsou zkroucení? Něco jim prostě nefunguje!“ Aisyah ukazuje na dívky pod přístřeškem, které zaujatě stříhají igelitové tašky. „I když kromě těch tělesných vad jim nic není, jinde by práci bohužel nedostaly. Proto jsou za takovou příležitost vděčné. A k tomu jsou tu mezi lidmi se stejnými potížemi. Cítí se tu dobře!“ Při pohledu na usměvavé dámy a do práce zabrané muže mi připadá, že Aisyah má pravdu. Akční Lombočanka dokonale propojila ekologický projekt se sociální pomocí. Péče o jakkoli znevýhodněné děti i dospělé na Lomboku téměř neexistuje. Takoví lidé jsou odkázáni na pomoc své rodiny nebo malých neziskovek, jako je třeba právě Eco Lombok International Connection.

 

Módní trhák z 20 igelitek?

„Vyrábíme tu z odpadků všechno možné. Z ošklivých a prostředí zatěžujících věcí děláme hezké věci.“ Kamarádka a zdravotní sestřička Ivana vytahuje z regálu bílé psaníčko, na které se použilo 20 igelitek. V Motole jí ho o pár měsíců později všichni závidí! „Tohle jsou další psaníčka, peněženky, penály a drobné kabelky – všechny z plastových tašek. Tady jsou větší kabelky, tašky a boty z pneumatik, z gumy. Tady vidíš podtácky ze starých novin. Pěkné jsou i při pověšení na zeď jako dekorace! Tady jsou truhlíky na kytky z plastových lahví. A toto bude celá zeď domku z PET lahví! Uvědom si, že jedna petka se rozloží asi za 450 let! Proč ji takto nevyužít?“ Nikdy by mě nenapadlo, co všechno se dá z odpadu pomocí jednoduchých nástrojů vyrobit a hlavně jak dobře to může vypadat!

 

Když nemáš co jíst, ekologie jde stranou…

Aisyah přiznává, že nečekala, že se ty výrobky budou lidem tolik líbit. „Jezdí sem turisté z mnoha zemí a nakupují toho mraky. Taky něco posíláme do Austrálie, Japonska a Německa. Z těch peněz pak platím zaměstnance, auto a vše kolem dílny.“ Je to opravdu jasná dvojí pomoc. „Ekologická výchova je pěkná věc. Jenže lidé na Lomboku potřebují taky peníze! Když nemáš co jíst, když nemáš peníze na doktora, na vzdělání svých dětí, je ti nějaká ekologie samozřejmě ukradená.“ Většina Lombočanů zkrátka a naprosto pochopitelně žije tady a teď. Problém, že za pár let se v moři budeme místo mezi rybami koupat mezi plasty, je tedy nijak netrápí. Aisyah proto ekologii spojuje s ekonomikou: „Je zkrátka nutné lidem ukazovat, co všechno je možné s odpadem dělat a jak lze na odpadu i vydělávat! Na to uslyší!“

 

Popeláři zapomenutý kraj

Aisyah Odist se pustila do velmi těžkého boje. Svoz odpadu na Lomboku téměř nefunguje. Popeláři sice ve městech nějak jezdí, ale kdy přesně a kde přesně, to asi vědí jen oni. Do malých vesnic obvykle nezavítají. Na takových „popeláři zapomenutých“ místech pak lidé odpad pálí, zakopávají nebo házejí do řeky či moře. Co jinak s ním? Za takové nakládání s odpadem jsou sice údajně tresty, hrozba vězení, ale podle Aisyah se takové případy před soudem nikdy neobjeví. A trestat lidi za chybu státu by stejně bylo dosti nespravedlivé. Lidé zkrátka někde a někdy nemají jinou možnost. I proto od nich Aisyah odpad vykupuje a využívá dál.

Ohromné množství odpadu nedávno vzniklo i důsledkem zemětřesení na severu Lomboku. Aisyah tuto přírodní katastrofu, která místy smetla z povrchu zemského celé vesnice, podchytila po svém. Nejen že organizovala pomoc všeho druhu v nejpostiženějších oblastech, ale rozhodla se tam také postavit 9 ekologických škol. Tyto školy chce vybudovat z bambusu a ze sešrotovaného materiálu z trosek. Budou sloužit jako „kulturní domy“, ve kterých se mohou setkávat a vzdělávat jak děti, tak dospělí.

 

Propojování světů

Je jasné, že lombockému Rambovi v sukních se výborně daří jedna věc – propojovat! Dvaačtyřicetiletá akční Lombočanka propojuje nejrůznější světy, nejrozličnější lidi a jejich snahy. Díky tomu i ta její snaha může uspět! Kdysi dávno – asi před 15 lety – v jedné zapadlé vesničce v asijském Laosu jsme s manželem potkali velmi zvláštní ekologické nadšence ze Švýcarska. Chodili po školách a učili děti, jak zacházet s vybitými baterkami, kterých bylo tehdy v jihovýchodní Asii skutečně hodně. Tenkrát nám to celé přišlo trošku šílené. Ale ten mladý pár několik dětí, učitelů, ředitelů, stařešinů vesnic skutečně ovlivnil. A třeba právě z takových vesniček vzešel další akční člověk, jako je Aisyah. Člověk, který se snaží pomoci tam, kde by měl pomáhat stát. Jedinec zmůže dost – řekl kdysi Václav Havel. Lidé jako Aisyah dokazují, že toto vskutku platí!

 

Podívejte se na:

www.lombokeco.org

 

Mohlo by vás ještě zajímat:

  • Zhruba dvě miliardy lidí na světě žijí v místech, kde nefunguje svoz odpadu! Indonésané jsou jedni z nich.
  • Víc než polovina veškerého plastu, který skončí v mořích, pochází z Číny, Indonésie, Filipín, Thajska a Vietnamu. Do moře se plastový odpad může ve velkém dostat i během přírodní katastrofy – třeba po zemětřesení (indonéský ostrov Lombok) nebo po tsunami (indonéský ostrov Sulawesi).
  • Plastů bude údajně v oceánech do poloviny století více než ryb.
  • Škodlivé mikroplasty obsahuje už 80 procent kohoutkové vody ve světě. Takže plasty v mořích, oceánech… i plasty v Indonésii ovlivňují život i u nás v České republice!

O autorovi

Petra Lazáková

Petra Lazáková

Zanechat komentář