Inspirujte se minimalismem. Ukážeme, jak žít s málem.

Napsal/a Pravý Domácí
Slovo minimalismus je v dnešní době nesmírně populární. Já ho objevila před třemi lety. Zhlédla jsem video, jak žije Bea Johnson, propagátorka zero waste (článek o Bee Johnson jsme uveřejnili v 7/2016 – pozn. redakce). Nejenže mě fascinovala tím, že se odpad její čtyřčlenné domácnosti vejde do jedné zavařovačky, ale především mě nadchla tím, že vlastní jen to, co neustále používá. Naprosto mě to dostalo. To jakože nemá žádné, jak já tomu říkám, serepetičky? V tu chvíli jsem se rozhlédla po našem 28metrovém bytě, který jsem sdílela s přítelem a našimi dvěma koly. 🙂

 

 

Inspirativních 28 m2

Ačkoliv jsem už začala vědomě říkat „ne” na nově přicházející věci, přesto se doma nedalo moc kam šlápnout. Někdo si řekne, že se tomu na tak malém prostoru ani nedá divit, ale já si uvědomila, že mám hromadu věcí, které vlastním z prazvláštních důvodů. Mezi nimi nevhodné dárky, které mě netěšily už v době, kdy jsem je dostala, ale i oblečení, které jsem si sama koupila a nikdy nenosila. Záhy si pak ke mně našla cestu knížka Zázračný úklid od Marie Kondo a já nadšeně hltala stránku za stránkou. Došlo mi, že není úklid jako úklid. Neskutečně mě lákala představa, že se mé vlastnictví zredukuje jen na věci, které mi dělají radost a skutečně je využívám. Zároveň jsem si kladla otázku, jak je možné, že jsem tak závislá na věcech, že jsem jich tolik nahromadila a ještě mi to přijde úplně normální? Které věci jsou pro mě skutečně tak jedinečné, že si je chci ochraňovat? A pak mi to došlo v celé své hloubce! Vždyť já neuklízím jen věci, ale uklízím svou minulost.

 

Experimentování s extrémem a nalezení ideálu

Ve chvíli, kdy jsem díky Kamile Boudové zjistila, co všechno obnáší vznik kusu oblečení a jak nefér a špinavý byznys je oděvní průmysl, jsem z mého šatníku oblečení jen vyřazovala a žádné nepřidávala. Došlo to až tak daleko, že jsem neměla co nosit. A to doslova. Tři trička volající po obměně, jedny kalhoty a jeden svetřík byly opravdu málo, ale tehdy jsem si s tím vystačila. Od té doby jsem přidala pár kousků navíc a komfort oblékání se mi zvýšil snad o tisíc procent. Najít ideální množství věcí, které mi slouží nebo mě inspirují, ale zároveň nepřehlcují, je naprosto povznášející pocit, a to nejen u oblečení, ale v každé oblasti domácnosti. Pro mě osobně to znamená, že mám svůj život ve vlastních rukou.

 

Kam s těmi všemi věcmi?

Jediná věc, která mi opravdu nesedla, je podle návodu Marie Kondo vyřazené věci naplnit do černého pytle a bezmyšlenkovitě vyhodit do popelnice. Asi jsem moc citlivá, ale vyhodit věci, které druhému mohou být užitečné, mi přijde plýtvání zdroji. Některé věci jsem prodala na bazaru. Rozloučila jsem se třeba s vybavením pro tvoření s polymerovou hmotou, na které jsem několik let nesáhla. Za utržené peníze jsem si koupila báječný fotobatoh, o kterém jsem dlouho jen snila. Přebytečné oblečení jsem odnesla do kontejnerů na ně určených. Starší notebook jsem místo prodání za pár šupů darovala do domova důchodců pánovi, pro kterého notebook znamená propojení s dnešním světem. Asi netřeba dodávat, jak nadšený byl. Paní pečovatelka byla z mého daru úplně naměkko, že se jim to prý ještě nestalo. Přitom věřím, že starší nevyužívaná elektronika se najde v leckteré domácnosti. Přebytečné knihy jsem odnesla do knihovny a starší dětské hry s drobnostmi ke tvoření do školní družiny. Sice mi zbavení se věcí trvalo mnohonásobně déle, ale mám z toho hřejivý pocit.

 

 

Objevení vlastního vkusu

Po tom, co jsem si prošla vším možným tříděním věcí, se mi najednou začalo krystalizovat, jaké parametry mají věci, které na sobě ráda nosím a kterými se obklopuju. Troufám si říct, že jsem díky celému procesu objevila vlastní vkus. Celé je to vlastně cesta sebepoznávání a zvědomování si vlastních myšlenek. Navíc cesta, která jedním „velkým“ úklidem nekončí. Když jdu něco nakupovat, přesně vím, co chci, a spontánně nakupuju jen velmi výjimečně. Mým požadavkem na oblečení je, aby se vyrábělo ideálně za férových podmínek. Definovala jsem si také své oblíbené barvy a druhy látek, které jsou pro mě kontrolkou, jestli je můj výběr správný. Co se týče střihů oblečení, jsem teprve ve fázi objevování. Šperků mám jen pár, a spíš než abych je nosila, jsou pro mě kouzelnou krabičkou ke kochání se.

 

Děkuju, ale nechci

Vědět, co chci a nechci, je pro mě samotnou jednoduché. Horší to začalo být, když jsem se to snažila vysvětlit ve svém okolí a svým blízkým. Trvalo to několikery Vánoce. Teď už většina mých známých a mé rodiny dobře ví, že mi největší radost udělá po domácku vyrobený bylinkový čaj, marmeláda anebo i nic, protože společně strávený čas je stejně nejvíc. Samozřejmě občas dostávám dárky, které vnímám pro sebe jako zbytečné. I přesto je přijmu a následně pošlu dál. Vím, že mi tím chtějí lidé udělat radost, a já zase chci, aby neměli špatný pocit. Pak se jim většinou snažím vysvětlit, jak to mám. Obvykle je to pro mě těžké, je to dlouhodobý proces, kde nechci nikoho zranit, proto na to jdu pomalu. Lidé mají potřebu se obdarovávat zbytečnostmi, obzvlášť před Vánoci, přitom proč?

 

Nejde to ze dne na den

Změna životního stylu podle mě nenastane ze dne na den. Co se úklidu týče, to možné je, ale mentálně určitě ne. Chce to čas si na vše nové zvyknout, a co hlavně – objevovat to, v čem je nám dobře. Já jsem našla radost v málo věcech a jednoduchém designu. Ať vám dělá radost cokoliv, běžte si za tím! 🙂

 

Přeji nám všem, ať se obklopujeme lidmi, se kterými nám je dobře, a věcmi a prostředím, které nám dělá radost a dodává dostatek energie a inspirace pro cokoliv, čemu se věnujeme, a jsme prostě šťastní, šťastní sami sebou.

 

Koukněte na: www.nikolabruncova.cz

 

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/07

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

 

O autorovi

Pravý Domácí

Zanechat komentář