Rozhovor – Jak vidí partnerství Jaroslav Dušek: Vytvářejme společný rytmus

1.jpg
Napsal/a Honza Harnoš

Jak, Jardo, vnímáš partnerství v dnešní době? Z našich podmínek známe převážně tradiční model rodiny, můžeme se dle tvého názoru inspirovat i u jiných kultur a více se otevírat i pro nás novým modelům?

Velmi hezky funguje tzv. komunitní systém – i když slovo komunita je už nadužívané nebo zneužívané, ale řekněme nějaké společenství. Když jezdíme na společné dovolené, kde se sejde mnoho manželských párů s malými dětmi, vzniká zvláštní symbióza dětí a dospělých. Jednak se děti mísily napříč rodinami, inklinovaly klidně k jiným rodičům. Už tam jsme si povídali, jak by bylo příjemné, kdyby se žilo v takovém menším společenství, kde člověk není tolik fixovaný na svoje dítě, na partnera. Člověk není tak „ulpělý“ s jedním partnerem, se svými dětmi. Zrovna na dovolené to bývá těžké, děti něco chtějí, partnerka něco chce, ty chceš jít na výlet, oni tam nechtějí. Je to těžké slaďování. Když je tam skupina, tak ta to sama o sobě svojí dynamikou vyřeší. Nikdo nikomu nic nevyčítá, je to volnější.

 

Kmenové soužití má něco do sebe, samozřejmě jde o to, aby každý zachoval svou bdělost, integritu a aby se nedělaly naschvály, aby se postupovalo v otevřeném vědomí a v nějaké rovině pravdivosti, otevřenosti, upřímnosti.

Pak už podle mě může existovat to, co si ti lidé zvolí a pro sebe nakombinují, ale zároveň myslím, že to nemá cenu vysvětlovat okolí, které se tím pak často nadměrně zabývá a neustále intervenuje, cosi radí, mumlá, kritizuje. Je to jako se vším. Pokud se jednou rozhodneš pro nějakou alternativu, hned je zájem okolí fokusovaný intenzivněji a už do tebe hučí, vyptávají se a ono je to často opravdu zbytečná debata.

 

Jak je možné integrovat takový komunitní model do našich podmínek?

Společnost obecně by si měla zvyknout na to, že každý člověk by měl mít možnost tvorby svého života, a pokud ten člověk nijak nenarušuje ostatním jejich území, pocitové, energetické, neohrožuje ostatní, tak by jim mohla společnost dovolit tvořit si život podle svého.

 

Většinová společnost by si měla uvědomit, že každý člověk tvoří svůj vesmír, svou vizi, a pokud ji, jak jsem řekl, tvoří mírumilovně, harmonicky i se svým okolím, nevidím důvod v tom lidem bránit, ba naopak bych to podporoval, protože, kdo už takhle začne tvořit, většinou tvoří právě ve spolupráci s prostorem, půdou, zvířaty, se Zemí a vytváří nějaký celek, který koexistuje. Mají představu o částečné soběstačnosti, pěstují si stravu, protože jim to přijde přirozenější, a pak by mohla většinová společnost pochopit, že je to spíš výhoda než nevýhoda, že se nějací lidé postarají o území, o sebe, o nějakou harmonickou vibraci, která v tom prostoru bude otištěná. Najednou se může ukázat, že je to pro všechny přínosem, a ne to tak diskriminovat a posuzovat z hledisek nějakých zatvrdlých představ a hlavně předsudků o tom, jak se má vychovávat dítě, jak má někdo vypadat, jak se má oblékat, co je správné atd.

 

Já bych navrhoval větší prodyšnost obecně a zvědavost, dovolit spoustě věcem vykvést a zkoumat je teprve v momentě, kdy kvetou a vydávají plody, ne to podříznout dřív, než se to zaseje, a vyrvat to ze země jako nějaký domnělý plevel. Nechávat to žít.

 

 

 

Podle Čerokijů člověk nemůže milovat to, co nechápe, vnímáš to stejně i ve vztahu muže a ženy?

Tyhle věty jsou vždycky asi v nějakém kontextu, protože co člověk vlastně chápe. Mohl bych stejně tak říct, že je to obráceně, že člověk může milovat všechno, i když to nechápe. Představa, že člověk něco opravdu chápe, je už tedy velmi silná představa. Ve starých tradicích, ať je to hebrejská tradice, ať jsou to východo-mystické tradice, asi i ty domorodé indiánské, byla vždy spojena slova milovat a poznat. Poznání a milování. Tahle slova fungovala pouze v koexistenci. To znamená, že pro staré Hebrejce, pro Aramejce nebylo možno uskutečnit skutečné poznání bez toho aktu milování. To bude možná kořenem tohoto přísloví Čerokijů.

 

Tehdy neexistovala představa takového toho intelektuálního poznání – to, v čem jsme si shlídli my, čemu bychom mohli říct poznání bez srdce, poznání vědecké, racionální. Pro staré tradice tohle není žádným poznáním. Pro ně to bylo vždy spojeno s milováním a nebylo možné, aby ten, co něco nemiluje, to mohl chápat.

 

Problém bude asi v tom, jak také dnes vnímáme slovo milovat. Aramejsky milovat původně znamená uvádět do společného rytmu. Jako když hrají lidé v orchestru. Takhle si to vlastně představuji. Ti lidé hrají tu hudbu spolu. Význam slova nepřítel je aramejsky „ten, kdo vypadl ze společného rytmu“. Není to nikdo, kdo stojí proti tobě, ohrožuje tě, někdo, kdo na tebe útočí. Toho tzv. nepřítele, který se jaksi potácí mimo společný rytmus, je potřeba do společného rytmu vrátit. V tom je původní aramejský význam „milujte nepřátele své“, takže vrátit do společného rytmu ty, kteří z něj vypadli.

 

Mně se líbí tohle původní pojetí. Partneři tvoří společný rytmus, pokud se jim nedaří, pak to soužití nefunguje. Rytmus je pak na mnoha různých úrovních, fyzicky při milování je také sladění rytmu logické, jinak by z toho byl nějaký podivný zážitek.

 

V partnerství milovat znamená tvořit jakýsi společný rytmus tak, aby mohli oba fungovat ve společném poli a neměli pocit neladu, neharmonie. Pokud nedochází k chápání, nemůžeme ani tvořit rytmus. Co partner nebo dítě chce, proč to chce a proč teď, to by teď nemělo chtít. Rodiče pak vůbec nedovolí dětem, aby tvořily svůj rytmus, protože jim říkají, teď budeš jíst, teď budeš spát, teď budeš vstávat… Zasahují do rytmu dítěte a to dítě je často mrzuté – ale ne proto, že by bylo neochotné, ale protože cítí, že vůbec není respektován jeho rytmus.

 

Dítě je třeba v rytmu hry, je ponořené, krásně mu to jde, ono je úplně neseno tou energií, je v souladu a přijde rodič a naprosto necitlivě zasáhne do toho rytmu, protože: „Jsou tři hodiny, tak to zabalte a jdeme.“ To je důvod, ale ne pro dítě, které tohle nevnímá jako důvod, protože není ještě vtaženo do našeho vnímání času.

 

Možná kdyby se věnovali tvorbě společného rytmu, vědomě, v partnerství, v manželství, nacházeli by společný rytmus tak, aby každý mohl dýchat ve svém rytmu a zároveň ten rytmu byl společný, tak by to, co je „milovat“, opravdu vystoupilo a prohloubilo se to.

 

Takže ano, pokud něco nechápeme, jsme k něčemu nechápaví, tak potlačujeme rytmus té věci, protože jej považujeme za nepodstatný.

O autorovi

Honza Harnoš

Zanechat komentář