Jan Bím – rozhovor – Co nás učí putování

Jan Bím, foto Pavel Ovsík

Jan František Bím (1964) je poutník, průvodce krajinami vnějšími i vnitřními, manžel, otec a brzy i dědeček, bývalý horolezec, cestovatel a ředitel CK Adventura. Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu na Univerzitě Karlově, je spoluzakladatel českého spolku poutníků ULTREIA a projektu Alopé, který má vizi vytvořit místo setkávání nositelů starodávné moudrosti z celého světa. Vytvořil koncept doprovázených poutí, kterých za devět let již s klienty vykonal přes 1000, a naputoval přes 23 000 km naší zemí. Vede meditace a přechodové rituály, facilituje sdílecí kruhy veřejné, ve firmách a ve školách. V rituálu Hledání vize podporuje lidi v jejich přechodu do opravdové dospělosti.

 

Poutě, putování, osobní transformaci, svatojakubskou cestu, vize, dospívání společnosti, splétání moudrosti stařešinů – to všechno jsme stihli probrat s Janem Františkem Bímem jednoho mrazivého dopoledne u čaje. Já jsem do kuchyně na Lhotku doputovala od Humpolce. Hned jsem se dozvěděla, že také odtud Jan vychází na poutě. Ve spolupráci s Kruhcentrem a denním stacionářem Medou chodí na společné poutě pro zdravé a hendikepované lidi.

 

Dá se to nějak popsat, co poutě přináší hendikepovaným lidem?

Pro hendikepované poutě přináší nové zážitky, překonání vlastních hranic, setkání s lidmi, kteří žijí v jiném světě. Zajímavější je ale spíš, co společné putování přináší těm zdravým. Najednou musím přemýšlet, nakolik je druhý člověk hendikepovaný a nakolik je zdravý, kde si pomůže sám. Jak se ho dotknout? Vézt vozík? Všichni si neseme životem nějaký batůžek, někteří méně viditelný, někteří víc.

 

Putoval jste také do Santiaga de Compostela.

Svatojakubská cesta do Santiaga mě naučila, že mám v životě někam dojít. Samotná katedrála apoštola Jakuba na konci cesty asi nebyla tak silná, ale byl to horizont. Ono není dobré očekávat, ale musíme mít záměr. Cesta mě naučila, že nemusím vždy směr vidět jasně. Musím vědět, že ta značka mě vede. Naučil jsem se, že překážky je lepší obejít než se jimi zabývat. Jen zdržují. Na cestě se otevírají příležitosti – prohlédnout si kostel, výhled, menhir. Do pěti kilometrů ano, ale třicet kilometrů už ne. Příležitosti, které jsou blízko, stojí za to sbírat, ale nemůžu pro lákavé příležitosti chodit příliš daleko. To bych nikam nedošel. Proměnil mě každý krok. Ale jen některé kroky byly skutečně těžké. Nebyl pro mě silný ten kostel, ale po sedmi letech k němu dojít, to je jako setkání se smrtí. Dokončení něčeho velkého, setkání s koncem.

 

 

 

 

RNDr. Jan František Bím

Poutník krajinou vnitřní i vnější

janbim.cz

alope.org

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2019/02

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty na tel: 800 300 302

Předplatné zde.

 

PDC2/2019

 

O autorovi

Profilový obrázek

Kateřina Varhaník Wildová

Narodila se sice v Praze, ale ve své podstatě není městský člověk. Když to zjistila, z města se odstěhovala a od té doby experimentuje s žitím všude jinde. Třeba i na lodi nebo v maringotce, hlavně když tam není všechno na čudlík nebo kohoutek a člověk si tak může dennodenně uvědomovat, jakým zázrakem je teplo, světlo a pitná voda.  Velmi jí zajímá, jak věci fungují, a tak se pořád učí a studuje. Mezi její zájmy patří: filosofie, antropologie, kterou vystudovala, dále sociologie, jazyky a jazykověda, psychologie, historie, beletrie a filmy, politika a právo, biologie a ekologie, elektromechanika, permakultura, cestování, hospodaření, chov koz a výroba sýra, řemesla a řemeslníci teoreticky i prakticky a Bůh ví, co ještě všechno. Skrze Pravý domácí časopis si uvědomila, jak jí přestala vadit esoterika a astrologie, přestože stojí tak daleko od exaktních věd. Tohle zjištění zevšeobecňuje a posílá všem čtenářům Pravého domácího: Tolerovat můžeme snadno i velmi odlišné, když žijeme bez úzkosti a mindráků.

Koukněte na fb: disfrutalistická agora

Dlouhé info

Zanechat komentář