Jan Hnízdil: „Neříkám nic objevného, vědeckého, jen lidová přísloví a pravdy našich babiček.“

„Co všechno jste ochotna udělat pro své vlastní zdraví?“ ptává se ve své praxi často muž, kterému se ještě před pár lety mnozí smáli za jeho celostní pohled na léčbu a který je dnes terčem zájmu nemocných, mocných, lékařů, laiků i novinářů. Janu Hnízdilovi vyšla už druhá kniha a je celkem zjevné, že si čtenáři vyžádají minimálně ještě několik dalších…

Docela obyčejný pražský panelák. Docela obyčejný panelákový byt. Přesto se na setkání, které tady proběhne, těšíme s manželem několik dnů dopředu. Dá se totiž očekávat, že to bude naopak neobyčejné. Jako uvítací četa nám přibíhá vstříc čistokrevný voříšek Skip. Nezdá se, že on by se z našeho příchodu radoval tak jako my, ale je shovívavý a pouští nás dál. Urostlý muž, na němž mě překvapuje, že je v prostředí své domácnosti vlastně také „docela obyčejný“, domácí kalhoty, pohodlné triko, káva v hrníčku s Maxipsem Fíkem a Ájou. „Posaďte se ke stolu, já jen dodělám dýňovou polévku a hned jsem u vás,“ vítá nás Jan Hnízdil a mně je jasné, že dnes tady padnou další důkazy toho, že čím věhlasnější persona, tím ve skutečnosti obyčejnější a opravdovější člověk.

 

Setkání první

Je to už pár let, co jsem se za panem doktorem Hnízdilem vydala se svými zdravotními neduhy na jeho tehdejší dobřichovické působiště. Jeho aura na mě působila už tenkrát, stejně jako při dnešním setkání, jako velmi pevná, silná a přesvědčivá. Dodnes vzpomínám na jednu z otázek, které jsem tehdy dostala a která mě zcela odzbrojila: „Co všechno jste ochotná udělat pro své vlastní zdraví?“ Otázka, s níž přišlo i mnoho mých vlastních soukromých odpovědí, a dodnes, když „na mě něco leze“, si ji připomínám. Jasně, věděla jsem, že doménou tohoto lékaře je celostní pohled, nikoli žlučníky, kolenní klouby a zadýchané plíce vytržené ze souvislostí, ale i tak – bylo to tnutí do živého.

„Říkám tomu komplexní pohled.“ vysvětluje doktor Hnízdil už při rozhovoru v jeho pražském bytě. „Je důležité, jakou má pacient povahu, jací jsou jeho rodiče, jak pracuje, jak odpočívá, jak sportuje, co manželka, děti, jaké má momentálně radosti i starosti. Mám na to jednoduchých deset otázek a nechci po nikom žádné detaily. Zpočátku se na mě pacienti dívali divně, když přišli s bolestí kyčle a já se zeptal na vztah s manželkou, ale dnes už si zvykli. A často na mě vybalí své trable i s podrobnostmi, se všemi křivdami z dospělosti i z dětství. A většinou velmi brzy zjistíme, jak to vše souvisí i se zdravotním problémem, s nímž přišli.“ Souhlasně přikyvuji, protože tohle začíná být naštěstí už docela známý základ diagnostiky a léčby Jana Hnízdila. Návrat ke starým moudrům, lidovým příslovím a filozofii našich babiček. Máte něčeho plnou hlavu? Tak vás asi začne bolet. Leží vám něco nebo někdo v žaludku? Nedivte se, že je vám šoufl. Naložili jste si toho na bedra až příliš? Pak není divu, že vás trápí záda. A podle toho, co jste ochotni udělat pro své zdraví, neboli kolik z toho jste ochotni změnit, můžete očekávat zlepšení zdravotního stavu. Jestli nezměníte nic, zázraky nečekejte. Jak prosté, říkám si. Ale je k tomu vůbec potřeba studovat šest let medicínu? „ Klasické medicínské vzdělání je naprostý základ. Bez něj by to nešlo a nikdy bych si nedovolil pracovat jako doktor. Ale zjistil jsem, že jen tento základ bohužel nestačí k tomu, abych porozuměl, proč člověk stůně, a poradil mu, co dělat, aby se uzdravil,“ odpovídá na mé vyzvídání pan doktor celkem jednoznačně.

 

Setkání druhé

Podruhé se s panem doktorem setkávám na jedné z jeho mnoha přednášek pro veřejnost. Využíváme toho, že jedni z prodejců Pravého domácího časopisu, Hanka a Jiří Rakušanovi, jsou tak milí, že nás vmáčknou na beznadějně vyprodanou přednášku Jana Hnízdila v jejich libereckém rodinném centru Hajiru, a vydáváme se směr sever. Ano, přednáška je beznadějně vyprodaná a oči příchozích lačné a natěšené. „Poslední dobou mám takhle vyprodáno všude. Lidé jsou namačkaní nebo stojí až kdesi vzadu a hltají, co jim říkám. A přitom to jsou všechno úplně normální věci. Jsem z toho úplně vedle, vždyť neříkám nic objevného, vědeckého, jen lidová přísloví, pravdy našich babiček, základní věci, neustále to opakuji, připadám si jak gramofonová deska, ale oni to chtějí stále slyšet.“ Napadá mě, že to musí být někdy náročné a únavné opakovat dokolečka pořád ty samé věci. „Ano, mně samotnému je často až stydno to opakovat, tak se snažím to obměňovat, proložit to společenským děním, přidávám nové příběhy pacientů… Ale některé věci jsou tak základní, že je říkat musím. Každopádně, nikomu nic nevnucuji, nemanipuluji, jen nabízím informace. A koho to zajímá, může je využít. Na žádnou besedu nejedu proto, abych získal pacienty, ale naopak abych lidem pomohl vysvětlit jejich nemoc a poradil jim, jak se uzdravit bez prášků, doktorů a beze mě.“ Ovšem, co je to platné. Jak jsem viděla po skončení liberecké přednášky a jak je prý běžným zvykem po každém takovém setkání, stejně se nakonec utvoří dlouhá řada dychtivců, kteří by rádi konzultaci, kteří by se rádi objednali a nechali doktorem Hnízdilem léčit. „Jakoby to neslyšeli, pořád se hrnou nové vlny pacientů, hledají spasitele a čekají ode mě zázrak, ale ty já neumím, já jen řeknu – tohle děláte blbě a s tím se buď musíte vyrovnat, nebo to změnit. Nedávno jsem ale jel domů na kole a volal na mě nějaký starší muž. Že prý byl nemocný, bral hodně léků a nevěděl si rady. A pak si přečetl moji knihu a pochopil to. Začal sportovat, zklidnil se a uzdravuje se sám. To je skvělé. Takhle léčím nejradši,“ dodává Jan Hnízdil celkem uvěřitelnou tezi.

 

Setkání třetí

Domov Jana Hnízdila. Každý kus nábytku tu má evidentně svůj příběh, žádné naleštěné novinky z Ikea, ale mnoho starších i historických kousků. Vyšívaný ubrus i prostírání. Jako občerstvení dostáváme čaj z bylin nasbíraných a nasušených na chalupě u Hnízdilů ve Šluknovském výběžku. Voní tak, že by mě neudivilo, kdyby byl malinko cítit i ze stránek tohoto článku. Všude kolem spousta keramiky. „To všechno vyrábí žena s dcerou, většinou to jsou dárky, které pak putují příbuzným a kamarádům,“ uvádí nás pan doktor do souvislostí svých výtvarně nadaných členek rodiny. Starší dcera studuje UMPRUM, mladší se dostala na „Helichovku“ a manželka, která za dob prezidentování Václava Havla pracovala ve výstavním oddělení Pražského hradu, je dodnes zvána ke spolupráci na přípravách mnoha významných výstav. „Teď před Vánoci je zrovna hodně zaneprázdněná, finišuje výstavu o českých zámcích, takže já teď vařím, peču, uklízím, jmelí jsem vyvěsil, prádlo mám v pračce…“ Jasně, že jsem si nemyslela, že rodina Jana Hnízdila má služebnictvo, ale stejně mě tyhle normální věci provozního života nějak zahřejí u srdce.

„Pojďte, ještě vám ukážu svoji ložnici,“ zve nás pán domu k návštěvě svého soukromého prostoru. Překvapí mě, že procházíme místností s manželskou postelí („Tady spí manželka se Skipem.“) až na balkon. Ten je skleněnými stěnami sice oddělen od vnějšího prostoru, ale zateplen rozhodně není. Jsou tu uloženy různé věci, uskladněna jablka a – ano – je tu i jakési improvizované lože. „Spím tu celý rok, protože je mi v noci uvnitř horko. Jen v zimě si občas zapnu elektrickou ohřívací dečku.“ Začíná mě to bavit víc, než jsem předpokládala. Touha ptát se na teorie o krizi zdravotnictví, práci, knihy, politiku a farmaceutický průmysl je najednou vystřídaná chutí povídat si o tom, jaké cukroví budou u mít u Hnízdilů na Vánoce, jak spolu tráví rodinný čas nebo jak se těší na chalupu. A tak se ptám.

„Na chalupě ve Šluknovském výběžku, tam je nám nejlépe. Jak jen to jde, trávíme tam prodloužené víkendy, prázdniny, Vánoce. Vypneme mobily a vypneme. Fyzicky makáme, jsme v přírodě, sbíráme houby, sušíme byliny. Třeba k letošním narozeninám ode mě dostala manželka valník dubových špalků. Byla nadšená, jen jsme se všichni tahali o sekerku. Špalků prostě bylo málo. Naše úsilí směřuje k tomu, abychom tu jednou byli nastálo. Chtěli bychom i malé políčko, být soběstační, máme tam studnu, topení jede na pevná paliva. Všude kolem je spousta kamarádů, jeden chová ovce, druhý kozy, další je lesní dělník. Prostě vše, co člověk k životu potřebuje,“ zasní se Jan Hnízdil nad svou vizí budoucího života. Zní to jako ideál a já si říkám, proč vlastně ještě sedíme v Praze, jak to, že pan doktor není se svou rodinou dávno na poli ve Šluknově? Vysvětlení je ale celkem prozaické. „Manželka má v Praze, kousek odsud, rodiče – tatínek je slepý, maminka na vozíku – a i když jsou čilí, vyžadují pravidelnou péči a na chalupě by nevydrželi. Patnáctiletou dceru tu také nemůžeme nechat. A syn je zase neslyšící, tak také občas něco potřebuje. A navíc, mám rozjetý projekt Hnízdo zdraví…“

 

Setkání čtvrté…

Aneb výhled od budoucna. Setkání čtvrté totiž zatím neproběhlo, ale čítám, že se tak stane právě v Hnízdě zdraví, jehož návštěva mě už teď láká a jehož spuštění plánuje doktor Hnízdil a jeho kolegové někdy v únoru.

„Manželka našla nádherný objekt na Praze 6, pronajali jsme ho, zrekonstruovali, měli jsme už objednané pacienty a chtěli jsme někdy před rokem začít. Pak ale přišly komplikace a situace vypadala skoro beznadějně. Ovšem do roka a do dne se to zase obrátilo a my v únoru znovu začínáme,“ vysvětluje pan doktor. Ostatně, už je zase objednaná velká řada pacientů. Chtějí přijít, i když vědí, že tady se služby budou platit, zatímco jinde by jim služby lékaře hradila zdravotní pojišťovna. „Co je zadarmo, toho si lidi neváží,“ vysvětluje svůj postoj Jan Hnízdil. „Navíc pojišťovny jsou v háji, mnoha zařízením dluží peníze třeba čtyři měsíce,“ popisuje dále fakt, který zná z vlastní zkušenosti, protože momentálně ještě pracuje u kamaráda v soukromém zdravotnickém zařízení. „Pacienti chodí s kartičkami, všechno se pečlivě zapisuje, všude je spousta přístrojů, vypadá to, jako že je všechno v pořádku, ale není to tak. Spoléhat na současný systém pojišťoven, který se dle mého soudu totálně hroutí a je nereformovatelný, je jako naskakovat na Titanic. Medicína je orientovaná na chorobu, místo aby se soustředila na pacienta v souvislostech, a zdravotnictví je soustředěno na výkon a na zisk, a to je pekelná kombinace. Celé je to založené na tom, že ekonomika musí růst, jinak to nejde. Musíme si zvyšovat platy, musí jít víc peněž do zdravotnictví, na důchody… Ale ekonomika už nemá kam růst a s tím civilizace nepočítá. A proto to u nás bude jinak. Chceme s kolegy od tohoto Titanicu odplout na malé lodičce Hnízda zdraví do klidných vod. A naši pacienti to chápou a přicházejí se zakázkou – Beru spoustu prášků, je mi blbě, poraďte, co dělat, abych to změnil, a já vám za to zaplatím. Myslím, že je lepší zaplatit teď, než si střádat na endoprotézu za deset let.“

Zní to logicky a tento způsob logiky už evidentně oslovuje mnoho lidí, kteří se těší, až v únoru do Hnízda zdraví zajdou. Skoro vše už je hotovo, zbývá už jen pár věcí. Kamarádi ze šluknovského výběžku vyrobili nábytek z dřevěných palet, který je třeba instalovat. Starožitný stůl věnoval herec Petr Štěpánek. A než lodička Hnízda vypluje, je třeba počítat i s režií, která nebude malá. Naštěstí i tenhle problém se vyřešil souběhem okolností. Podnikatel Václav Dejčmar se sám nabídl a vložil do projektu částku, která týmu Jana Hnízdila pomůže k tomu, aby mohli v klidu začít. Poslouchá se to hezky, starožitný stůl a paletový nábytek mě samozřejmě oslovují, ale nechápu, kde jsou lékařské přístroje, vyšetřovací technika a podobné věci, které přeci musí stát nejvíc peněz? A každý doktor (i ten, který je tak trochu alternativní) přece hlavně vyšetřuje a předepisuje léky. „Techniku nepotřebuji žádnou. Budeme mít jen recepci, telefon, počítač, židličku, stoleček a vyšetřovací lehátko. Moje služby jsou postavené na vztahu a pochopení nemoci v souvislostech života člověka. Když mám pocit, že by se za bolestí mohla skrývat třeba vředová choroba nebo nějaký nebezpečný organický problém, mám síť kolegů, ke kterým pacienty vysílám. A co se týká léků, tak ty já samozřejmě také předepisuji. Když zjistím, že pacient už je v takovém stavu, že to vlastními silami a samo uzdravovacími schopnostmi nezvládne, napíšu antibiotika, antidepresiva, kortikoidy, ale snažím se jen krátkodobě, aby mu pomohly odrazit se ode dna a on mohl pak změnit chování, které k nemoci vedlo. Jsem vděčný za léky, ale problém je jejich zneužívání a nadužívání.“

V Hnízdě zdraví se veřejnosti bude prezentovat ale i celá řada dalších zajímavých lidí, protože pan doktor by chtěl pozornost od své osoby do budoucna spíše odpoutávat a představovat lidi, kteří tolik známí nejsou, ale zasloužili by si to. A zdaleka to nebudou jen terapeuti a lékaři, ale i umělci, řemeslníci a výrobci všeho možného. Budete si tu moci koupit třeba dřevěný šperk nebo ekobatohy, které šijí dcery Jana Hnízdila z použitých plachet na billboardy, nebo med od včelaře ze Šluknova. A prý tu budou prodávat i Pravý domácí časopis J. A my tu myslím zase najdeme spoustu dalších témat pro naše články. Přijďte i vy pobýt. Ať už jste nemocní nebo zdraví. A můžeme to čtvrté, páté, šesté… setkání uskutečnit společně.

Epilog

„Než odejdete, neodpustím vám tu dýňovou polévku,“ vracíme se zpět od úvah o zdravotnictví do příjemné přítomnosti. Jak těžké je někdy odmítnout. Ale povídání bylo dlouhé a neúprosný Chronos nás žene na další zajímavé setkání. A tak si odnášíme jako dárek alespoň pytlík šluknovského čaje, s nímž se mi posléze báječně píše tento článek, a recept na polévku, kterou jsme sice neměli, ale zase se o něj můžeme podělit se čtenáři. Dobrou chuť a hodně zdraví! Vám, nám i Janu Hnízdilovi a všem, které má rád!

 

Dýňová polévka dle Skipa

V litru vody uvařím pro Skipa asi 400 g kuřecích krků, ve vedlejším hrnci podusím 3 nakrájené velké cibule (do sklovita), na cibulku přeliji vývar z krků, přidám nakrájenou menší dýni hokkaido (necelé kilo), tři velké brambory (pravé domácí), dva zeleninové bujóny a špetku koření Peri Peri. Vařím do úplného rozvaření. Pak rozmixuji tyčovým mixérem, přiliji půl litru sladké smetany a ještě chvíli povařím. Na talíři každý sám dochutí kapkou Pimento Chilli omáčky, olejem z dýňových semen a lžící kysané smetany – créme fraiche. Polévky je aspoň pro 8 lidí. Mám ji rád horkou, Skip krky studené.

 

Příklady táhnou

Každý rozhovor, každou svou knihu, přednášku či besedu doktor Hnízdil vydatně doplňuje příklady z praxe. I pro nás měl pár nejnovějších „úlovků“. Tak co, nenajde se v nich někdo z nás?

 

1 Asi 35letá žena, vždy úplně zdravá. Ovšem začalo ji bolet koleno a kyčel a to ji vyděsilo. Obešla čtyři ortopedy, z nichž každý jí řekl něco jiného, jinou prognózu a jinou léčbu – špatně vyvinutý kyčelní kloub, který vyřeší jen operace, druhý jí řekl, že je to zánět a píchl jí kortikoidy, další že jde o artrózu a doporučil ultrazvuk. Na neurologii se dozvěděla, že má neuritidu, jinde dostala vložky do bot. Absolvovala čtyři „cétéčka“, magnetické rezonance, ultrazvuky, rentgeny. Stovky vyšetření, co peněz to muselo stát. Pak přišla ke mně. Ukázalo se, že byla vždy velmi výkonná v práci i v soukromí. V rychlém sledu porodila tři malé děti, na které je sama, od rána do večera na nohou. Je na ní obrovská zátěž, kterou chtěla kompenzovat během. Začala běhat měsíčně 100 km. A začalo ji bolet koleno a kyčel. Šla z toho do kolen. Naložila si víc, než bylo zdrávo. Řekl jsem jí: „Vy jste úplně zdravá. Ale chcete-li, choďte na revmatologii, a budete revmatik, nebo můžete mít neuritidu… a nebo se uvolněte, uklidněte, odpočiňte si a budete zdravá.“ Nabídl jsem jí, aby tu mnohastránkovou složku o lékařských vyšetřeních, která absolvovala, u mě symbolicky hodila do koše. Chvíli váhala a pak to celé hodila do koše.

 

2 Mladá, štíhlá, nádherná a úspěšná a zdánlivě zcela bezproblémová blondýna. Ovšem trápí ji záchvaty zvracení – jednou dvakrát za měsíc. Vyšetření neukázala nic, léky také nepomáhají. To byla pro mě záhada, s níž jsem si lámal hlavu skoro celou hodinu, kdy u mě pacientka byla, a na nic jsem nemohl přijít. A pak jsem si vzpomněl, jak mi kdysi kolega Šavlík říkal, abych dal hodně na první dojem. Tak jsem si vzpomněl, že když vstoupila, cítil jsem studenou krásu, chlad. A ukázalo se, že v dětství nedostala lásku, a teď ji neumí ani dát, ani přijmout. Partnery má i nemá, je v napětí, neví, co se s ní děje, napětí jí leží v žaludku a leze krkem a ona ho takto uvolňuje. Doporučil jsem jí soustavnou péči psychologa a napětí uvolňovat pohybem. Takový případ už je složitější, to už nejde jen chodit do koše, chce to delší čas, ale aspoň už nebude poškozovaná dalším zbytečným vyšetřováním.

 

3 Moje známá, lékařka, která se dostala do obrovské farmaceutické firmy. Makala, rodina se jí rozpadla, ona se zhroutila a skončila u doktorů, kterým dříve líčila, jaké léky předepisovat. A teď je dostávala. Střídavě byla v léčebnách a pak zpátky v práci – z jednoho blázince do druhého. Ovšem moc to nepomáhalo, tak začala obíhat léčitele, ale pořád jí bylo blbě. Pak pochopila, že léčitelé jsou v bleděmodrém totéž. Vyvolávají v pacientovi určitou závislost, protože i léčitele živí pacient. A tak jí došlo, že jediná cesta je nezávislost. Dala výpověď, jela do lázní, začala sportovat, chodí na psychoterapie, navazuje rozbité vztahy s rodinou a uzdravuje se.

 

4 Osmiletá holčička, která má astma. Přivedla ji maminka s tím, že dcerka bere kortikoidy a že se to mamince nelíbí, a chtěla by to řešit jinak. Poslal jsem maminku do čekárny a povídal si jen s holčičkou. Ukázalo se, že je velmi šikovná, sportuje, tancuje hip hop, přímo v ordinaci mi tancovala asi čtyři minuty. Pak jsem jí poslouchal plíce a neměl jsem dojem, že by tam bylo nějaké astma. Tak jsem se ptal na maminku. Zjistil jsem, že je učitelka a že dcerce dělá dusno za to, že má trojky z vlastivědy. Když jsem to mamince řekl, tak se do mě trochu pustila. Ale řekl jsem jí, že je zcela na ní, jestli bude mít doma astmatičku s jedničkami nebo zdravou milou holku, která holt bude mít i trojky.

Koukněte na:

www.hnizdo-zdravi.eu

O autorovi