Jan Piňos – Vnitřní hlas mě posílá tam, kde svět dostává na zadek

Z ekologických blokád ho policisté vynášeli vleže, na protest proti nešetrné politice se přivazoval k domům i stromům, za svoji milovanou přírodu ale umí bojovat i z kanceláře od počítače. Za všech okolností zůstává rebelem, který se nehodlá smířit se zaběhlými pořádky. Zůstává aktivistou, a ač si je vědom toho, že tohle slovo je nálepkou s mnoha rozličnými konotacemi, je aktivistou rád. Naopak je přesvědčen, že aktivistů a aktivismu by mělo být víc. Jan Piňos má velké ideály, krásné myšlenky, někdy trochu smutné vzpomínky, dobrodružné touhy, bohulibé záměry, nízké materiální nároky a také svatou trpělivost. Od našeho povídání k uveřejnění tohoto rozhovoru totiž uteklo o dost víc času, než je obvyklé. Za vše velké díky!

 

Jste aktivistou vlastně už více než 30 let, začátek vašeho aktivismu spadá do roku 88. Vzpomínáte na to, jak se ve vás zrodil?

Tenkrát ve svých osmadvaceti letech jsem se „probral“ ze svého privátního života. Do té doby jsem byl vášnivým horolezcem a časem jsem se stal stejně vášnivým ekologem. Přes deset let, až do konce studia geografie na vysoké škole, jsem lezl po horách. Jezdil jsem po světě tam, kam se mohlo. Díky vzdělání i cestování, byť omezenému, ve mně zrálo vědomí, že se Zemí není všechno v pořádku a že není řešením jenom si užívat a jezdit do krásných divokých míst. A když to řeknu symbolicky, vzdalovat se od země k nebi. To je jeden z významů hor, že si tam člověk sáhne blíž k nebi.

 

Takže jste se vrátil zpátky na zem…

Nejdřív se ke mně ale dostaly aktivity politické. Díky rodinnému prostředí jsem se namočil do lehkého disentu. V roce 88 jsem patřil k zakladatelům Nezávislého mírového sdružení, vydávali jsme prohlášení k politické situaci, chodili jsme na demonstrace, nechali jsme se skrápět vodními děly… Pak přišla revoluce, což bylo samozřejmě ohromně osvobozující. Já jsem se tenkrát stal členem Rady brněnského Občanského fóra a mohl mít nakročeno na politickou dráhu. V Brně se ale v OF rozhořely ošklivé spory, což pro mě bylo znamení, že v politice není moje místo. Uvědomil jsem si líp svoje ekologické kořeny a lásku k přírodě, kterou mám v sobě „od plínek“. Když jsem pak našel inzerát v Respektu, že Greenpeace bude zakládat českou nezávislou kancelář, úplně jsem se nadchnul. Připadalo mi to jako splnění snu. Na začátku jsme tam měli obrovskou svobodu, mohli jsme si vybrat téma, které nás zajímá.

 

Vy jste měl jasno, čemu se chcete konkrétně věnovat?

Rozhodl jsem se jít do „jámy lvové“. Mě totiž láká naložit si největší výzvy. Vybral jsem si severní Čechy, které jsem vůbec neznal, konkrétně Mostecko. Oblast, která byla nejvíc ekologicky, ale i sociálně a politicky zdevastovaná za desítky let těžkého průmyslu. Jezdil jsem tam čtyři a půl roku z Prahy, kde sídlilo Greenpeace, a hlavně z Brna, kde jsem se ženou a dvěma dětmi bydlel.

 

Čeho se vám na Mostecku povedlo docílit?

Můj první projekt se týkal ochrany vesnice Libkovice. Nakonec ji bohužel zbourali, ale žádnou další už ne. Byla to poslední z asi devadesáti obcí, které musely ustoupit těžbě uhlí v severních Čechách. Blokáda Libkovic tehdy trvala tři měsíce. Přivazovali jsme se řetězy k domům a odmítali tam pustit bagry a dělníky, kteří domy bourali. Pracovali jsme v několika rovinách zároveň, demonstrovali jsme také v Praze, vyjednávali, psali dopisy, odborné studie, zároveň jsme pořádali koncerty, výstavy, kulturní festival.