Je pomalejší žák „blbější“? O školském systému u nás.

Než naše dcera nastoupila do první třídy, navštívili jsme v oné základní škole Den otevřených dveří. Od pana ředitele jsme si vyslechli mnoho statistických údajů svědčících o tom, kolik žáků z jejich školy se dostalo na prestižní gymnázia, kolik jich vyhrálo různé soutěže a olympiády. Já však v jeho proslovu cosi postrádala. To „cosi“ byly informace o tom, co dělá škola pro děti mimo školní osnovy, kolik uspořádá her, kolik zorganizuje výletů, jestli bere děti do divadla. Nepatřím mezi ambiciózní rodiče ani v nejmenším. Důležitým ukazatelem pro mě je to, jak je mé dítě ve škole spokojené, jak se cítí mezi dětmi, jestli se umí se o sebe postarat… A ne to, kolik přinese domů jedniček.

 

Předměty nazývané „výchova“

Jedna z věcí, která je pro mě málo pochopitelná, je známkování „výchov“. Výtvarné, hudební, tělesné. Jak je možné ohodnotit něco, co je někomu od přírody dáno a jinému upřeno? Postupem času jsem pochopila, že najít učitele, který by v rámci těchto předmětů bral ohled na individuální schopnosti žáka, je stejné jako hledat jehlu v kupce sena.

 

Jen ti nejlepší

Hned na začátku školní docházky mých dětí jsem nabyla dojmu, že škola je jedna velká soutěž o rychlost a umístění. Ztotožňuji se s úvahou Jaroslava Duška: proč ve školském systému „pomalejší“ znamená „blbější“? Proč ten, kdo spočítá v klidu matematickou úlohu, ale jen mu to déle trvá, je horší? Mezi školami probíhají neustále různé olympiády v různých předmětech. A jsou na ně vysíláni jen ti „nejlepší“. Ale kdo je ten nejlepší? A proč je to vlastně tak důležité?

 

Nic není černobílé

Povolání pedagoga je jistě velmi náročné, zvláště na středních školách, kde stojí učitel tváří v tvář dětem na prahu puberty a následně dospělosti. Já sama bych tuto práci dělat nemohla. Proto se i někdy stydím, když se doma utrhnu a nadávám. O to víc si ale vážím takových učitelů, kteří navzdory předepsaným osnovám a systému jdou svou cestou a dětem něco důležitého předají. Měli jsme štěstí, že někteří z nich učili také naše děti.

 

O autorovi

Markéta Ovsíková

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Uvědomila jsem si, jak je pro mě důležitá komunikace, jak jsem ráda v kontaktu s dalšími lidmi. Do tohoto balíčku patří také organizování akcí. Za dobu své činnosti v PDČ už jsem měla nejednu příležitost podílet se na organizaci některé události či setkání. V těchto chvílích jsem jako ryba v divoké vodě, nabitá vidinou něco vytvořit. Když akce skončí, s radostí odplouvám do klidné samoty, kterou potřebuji stejně jako tvoření.

Tvůrcům časopisu a všem kolegům patří můj velký dík.

Dlouhé info

Zanechat komentář