Jsem prý blázen jen…

psychické potíže, šílenství

Někdy na sebe koukám do zrcadla a připadám si jako šedivá vyčpělá mrtvola. Jako by už všechno bylo a nic novýho nešlo začít. Je jen ta velká obnažená bolest na hrudi. Potoky smutku, který je můj, ale zároveň je i všech, co tu byli, jsou a budou. Pocit, že už to nevydržím. Putuju do sebe. Do těla. Výlet na místo, v němž celý život žiju, ale vůbec to tam neznám. Snažím se soustředit na dech, na spasmy a blokády na mnoha místech těla. Je těžké se koncentrovat a napojit. Ale tam někde možná, v tom geniálním lidském těle, je to, co hledám. Klid. Jsem ale úplně odpojená.

 

Jdu se projít podél řeky. Slunce pálí, začne se mi zvedat žaludek a motat hlava. Ne, tentokrát to není jen obyčejná ataka, tentokrát je to něco mnohem horšího. Sahá na mě smrt!!! Plazím se domů. Padám do postele. Všechno je zatuchlé. Uvnitř i venku. Nechám projít únavu a vyčerpání skrze sebe a nebojuju s tím. Je mi blbě. Vím, že už nikdy nic nezvládnu a na nic nebudu mít sílu. Nic už vlastně ani nechci. Jsem zabředlá v lepkavém popelavém beztvaru, z něhož postupně vystupují nepříjemně zářivé a bodavé barvy – mí démoni. Jak klubko ostrých jehel, které se kutálí celou mou existencí. Jejich prostřednictvím potkávám sama sebe, temnotu své osobnosti a temnotu světa.

 

Beru si prášky, zastavuju přirozený chod věcí, který tak jako tak vede ke konci, a rozhoduju se zachovat se pro tentokrát tomuto světu, v němž z určitého pohledu stále žiju, v iluzorní podobě sebe sama…

 

Nemůžu sedět.

Nemůžu ležet.

Nemůžu stát.

Nemůžu.

 

Ale už se blížím k cíli. Je to boj. Nesnáším boj. Ale saň se neptá.

Bože, ach, bolest, bolest, utrpení, děs a všechno v jednom bodě. Únava i extáze se protínají. Jsem člověk. A trpím. Trpím. Trpím.

Zkouším sedět. Kývu se. Podivně se kývu. Je to projev života ve mně. Podivného, ale mého. Mám tu kolem ty své. Milé. Ale když je mi takhle, tak je nevidím. V rádiu zpívá Rottrová. Radostná píseň. Proč se mě nedotýká, i když tu je? Proč je to radost, která tak bolí a píchá? Mám v sobě zmatek a spoustu prášků. A taky lásky. Mám vás všechny ráda. I když tu zrovna nejsem a vy si myslíte, že tu jsem.

 

Řádky, které jste právě dočetli, nejsou radostné. Vím. Pocházejí z mých zápisků z posledních několika let. A jsou jen opravdu malým zlomkem duševní bolesti, která mi byla v dosavadním životě přidělena. Nebo kterou jsem si vybrala. Obě možnosti připouštím.

 

Můj příběh v kostce

Když mi bylo 22 let, byla mi diagnostikována deprese a panická úzkostná porucha. Projevy těchto diagnóz mě dozajista provázely už od dětství, postupně se ale kumulovaly a při odjezdu na půlroční pobyt do Francie (z něhož byly ve finále jen tři týdny) vygradovaly v paranoidní stavy, kdy jsem nebyla schopná jet městským autobusem více než dvě stanice, měla jsem strach, že mě někdo sleduje, v noci jsem nemohla strachy spát, na stěnách kolem sebe jsem i ve tmě viděla imaginární pavouky, neklid byl tak děsný, že jsem nemohla vydržet na jednom místě. Když jsem byla uvnitř domu, potřebovala jsem ven na vzduch, venku mě zase děsily pocity z velkého prostoru a já se potřebovala schovat pod střechu a tak pořád dokolečka. Následovaly noční panické ataky, kdy byl tlak na hrudi tak velký, že jsem měla pocit, že jde o infarkt, srdce bušilo jak o závod a já jsem nemohla dýchat. V průběhu let se sbírka mých symptomů rozšířila o mnohahodinové záchvaty zvracení a průjmů, znecitlivění jazyka tak, že nešlo mluvit, jednou mi na pár dnů vypověděly službu nohy a já nemohla chodit. Sužovaly mě taky záchvaty klepání celého těla a hlavně nohou, které nešlo zastavit, přestože tělo bylo už k smrti vyčerpané. V noci jsem měla čelisti sevřené tak silně, že jsem si ničila plomby v zubech a občas jsem si „oddrtila“ i kousek zubu. Psychické stavy úzkosti, nepohody a dlouhodobého ničím nepodmíněného hlubokého smutku, které si většina lidí spojuje s tím, čemu se říká deprese, byly vlastně jen takovým vedlejším bodem celého tohoto monstrprogramu. Ale nezastírám, že i tyto příznaky se u mě vyskytovaly a celkovou situaci rozhodně neulehčovaly. Párkrát mě odvezla záchranka, běhala jsem z ordinace do ordinace, ale z hlediska klasické medicíny jsem byla po fyzické stránce vždy shledaná zdravou.

 

 

Pomocná ruka terapeutická

Ve vší té patálii jsem ale měla a mám jedno velké štěstí. Báječní lékaři a terapeuti. Poznala jsem jich mraky, ale dozajista mezi nimi už vždycky bude hrát prim Radkin Honzák (rozhovor s ním na dalších stranách), který mě hned na začátku toho šíleného propadu zasvětil do tajů a souvislostí mých psychických neduhů a už tenkrát taky do tajů psychosomatických souvislostí. Jeho ordinaci jsem intenzívně navštěvovala několik let, z počátku třeba i třikrát týdně. Společnými silami se nám podařilo postavit mě na vlastní nohy a já si po určité době prostě přiznala, že mám jakousi zvláštní (in)dispozici, která mě provází životem, a že ji můžu sice ignorovat, ale ona se v nějaké formě zase přihlásí, anebo se snažit pochopit ji, přijmout, neřkuli mít ráda. K tomu mi dopomáhej Bůh, antidepresiva a další psychofarmaka, jóga, reiki, homeopatika, masáže, cvičení, psychoterapie, práce se sexuální energií, regrese, konstelace, čínská medicína, arteterapie, andělské karty, intuitivní tanec, přednášky, semináře… To vše jsem zkoušela, zkouším a myslím, že ještě dlouho nepřestanu. Ano, nemůžu použít dokonavý vid a napsat, že toto vše se stalo, pravda je taková, že toto vše se stále děje. Já vím, že byste asi rádi nějaký šťastný konec typu: A pak jsem objevila terapii hnětení pravého předloktí proudem sebelásky a od té doby, co ji aplikuji, jsem jen šťastná a plná energie. Zkuste to také! Ale takové sdělení pro vás nemám.

 

Andělská anxiolytika

Jsem zkrátka pořád ještě na cestě. Na cestě k jedinému konci, který se jmenuje smrt, a jestli je šťastný, nedovedu posoudit, i když se spíš přikláním k variantě, že jo. A dokud na té cestě budu, chci poznávat sebe sama skrze druhé lidi, ať už si říkají terapeut, doktor nebo šaman. Chci pronikat do metod, které jdou do hloubi lidské duše, a věřit sama sobě a své intuici, že se nenechám opít rohlíkem, ale dokážu si z každého vzít jen tolik inspirace, která je pro mě vhodná tak akorát. I nadále docházím do psychiatrické ordinace a mám opět štěstí, můj současný ošetřující lékař umí krom předepsání medikamentů trpělivě vyposlechnout i mé experimenty z oblasti nejrůznějších alternativ, a dokonce mě v nich podporovat. Nemusím před ním skrývat, že si zrovna kapu bachovky nebo aplikuju Hoˈoponopono a naopak – když jdu k odborníkovi na práci s minulými životy, celkem otevřeně nahlásím, že užívám psychofarmaka. Prášky na hlavu jsou součástí mého životního příběhu, beru je víc než dvacet let jen s malými přestávkami a bezpečně vím, že byly etapy, kdy bych to bez nich fakt nedala. Jistě, asi jsem tak zasáhla do přirozeného chodu věcí, jejichž vyústěním mohlo být totální zešílení, sáhnutí si na život, nebo naopak naprosté osvícení. Já ale směrovku svého osudu obrátila trochu jinak, takže nevím, co by se stalo, kdyby… Ale beru zodpovědnost i za to, že jsem se rozhodla, jak jsem se rozhodla. Snad budu moci být užitečná sama sobě a světu kolem sebe i s karmou příběhu, kde hrají jednu z hlavních rolí tablety.

 

Návod na použití článků

Na následujících stránkách vám přinášíme několik krátkých textů k tématu, které by si zasloužilo jednu celou velkou knihovnu nebo rovnou svou vlastní galaxii. Nemoci duše… Fíha! Rozhodně těch 10 stran neberte jako nějaký ucelený útvar. Je to jen nakouknutí pod pokličku. Pár různých úhlů pohledu. Možná vás něco z těch vět naštve. Možná vám něco bude připadat příliš striktní. Nebo moc ezoterické. Nebo povrchní. Nechápavé. Nepochopitelné. Úplně blbé. Tak jest. My, kteří jsme ty řádky psali, jsme jako svět. Něco jsme prožili, něco vystudovali, někoho potkali, v nějakém prostředí vyrostli. Někdo je psychicky „více zdravý“, jiný méně. Někdo je odborník, jiný „jenom blázen“. Zkuste to přijmout jako ucelený balíček a zkuste ho přijmout vlídně. A pak se se stejnou vlídností postavit sami k sobě. A ke svým případným psychickým propadům, nebo dokonce nemocem.

Víte, mě osobně trápí, že se psychofarmaka zneužívají a nadužívají, že to je farmaceutické monstrum pro vytváření nemocných peněz a že se s jejich pomocí řeší rozvody nebo vyhazovy z práce, ale taky je mi líto, když vidím někoho psychicky pekelně trpět (a že mám na to se svými diagnózami čuch) a dotyčný/á se pod masírkou informací o škodlivosti antidepresiv bojí vzít první pomoc v podobě tablety jako čert kříže. Myslím si, že není jen jedna cesta. Že je cest tolik, kolik je lidí. A každý ve skrytu duše úplně přesně víme, jak si namixovat okolnosti a léčebné terapie právě pro tu svou cestu. Jen se umět k té vlastní pravdě dohrabat, že jo? Tak nám k tomu dopomáhej Bůh, antidepresiva, homeopatika, regrese… a další už si doplňte podle toho vašeho příběhu.

 

Celé téma vyšlo v Pravém domácím časopisu č. 2018/03

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

O autorovi

Petra Kruntorádová

Petra Kruntorádová

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích i televizích a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem a tátou rodinné vydavatelství a baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Dlouhé info

Zanechat komentář