Každý člověk má svůj jedinečný příběh, začtěte se do několika z nich.

Anna Veselovská
Dávno už nežijeme své životy v jedné komunitě, ve vsi, kde známe příběhy lidí, a dokonce i jejich rodinných historií. Naopak. Cestujeme, stěhujeme se, měníme zaměstnání… Díky tomu poznáváme nové a nové lidi. Poznáváme je takové, jací v tu chvíli jsou. Často se až zpětně, a někdy i velice povrchně, dozvídáme minulé příběhy dokonce i těch, ke kterým přilneme a se kterými vytvoříme pevné a hluboké vztahy. Naopak někdy, když je naše společná cesta životem dopředu určená a považovaná za krátkou, dokážeme sdílet své životní příběhy celkem komplexně. A přesně to se stalo průvodní nitkou mého letošního šestitýdenního cestování Francií, kterou jsem navštívila jako krajánek neboli helper.

 

 

Nabízím vám povídání o třech lidech, které jsem na cestě potkala, tak jak se ke mně dostalo. Neprověřovala jsem ani historické souvislosti, ani se nesnažila soudit interpretaci událostí. Pouze jsem si dovolila zůstávat v údivu nad třemi lidskými příběhy.

 

Alex, spolujízda Norimberk – Freiburg im Breisgau, cca 4,5 h

Alexovi předci žili v Německu. V té době Kateřina II. pozvala do Ruska spoustu šikovných Němců, a tak se historie jeho rodu v 18. století přesídlila kamsi k Volze.

V dobách komunistického režimu se lidé v Rusku za podvratnou činnost i za řeči proti režimu posílali na Sibiř. Alexův dědeček tam měl strávit 25 let. Dvakrát se mu podařilo utéct, ale dvakrát ho našli a odvedli zpět. I tak se jeho trest nenaplnil. Po smrti Josefa Stalina ho propustili a on, který si užil řadu mrazivých let, sebral rodinu a odešel s ní do teplejšího Uzbekistánu, tam, kde rostou melouny, hrušky a kde začal se včelařením.

Nevyzpytatelné příběhy ale ovlivňovaly osud rodiny dál. Politické napětí si vynutilo odchod veškerých cizinců z území Uzbekistánu, a tak se kruh uzavřel a Alexova rodina skončila po dvou letech vyřizování dokladů – což bylo s ohledem na tehdejší politickou situaci běžné – zpět v Německu.

Moc by ho potěšilo, kdyby tu mohl volně lovit ryby a pálit ohně. Žije kousek od Schwabachu, kde se jeho rodiče zhusta starají o jejich dcerku, když je jeho bývalá žena mimo domov. Jeho otec pokračuje v rodinné tradici a má tu včelstvo.

 

 

Bruno Lonquet, hostitel na platformě HelpX

Bruno miluje hory. Měl se stát horským průvodcem. Příprava na takové povolání trvá ve Francii 5 let. Měsíc školy bývá většinou střídán dlouhodobou prací s klienty – lezením, túrami. Zkoušky se skládají z běhu, z lyžování a podobných aktivit.

Před šesti lety se Bruno nedaleko Mont Blanc ocitl ve sněhové bouři. Z ní si odnesl takové omrzliny, že mu museli amputovat prsty horních končetin.

Z peněz, které dostal v pojistce, koupil Bruno pozemek v Lathuile v regionu Rhône-Alpes. Jinak drahá půda ho vyšla levněji. Stát vyhlásil, že po roce 2017 už na místních pozemcích nebudou moct vznikat nové domy a půda bude považována za zemědělskou. Cena klesla, a tak Bruno už druhým rokem staví dřevěný dvojdomek se spoustou úžasných detailů. Nejprve mu pomáhal jeho kamarád, který měl v jedné části domu v budoucnu bydlet. Z toho sešlo kvůli byrokratickým záležitostem, a tak bude jedna polovina určena k pronájmu. Než se tu ale zabydlí turisti, pod střechou jsou vítáni pomocníci ze sítě HelpX, kteří pomáhají stavět dům nebo vyřezávat dřevěné detaily.

Zvládl by to určitě i sám – ostatně je to on, kdo tvrdí, že jemná práce se dřevem není bez prstů zas tak náročná, pouze zabere o mnoho víc času. Dokonce se ve volném čase dál s nadšením věnuje paraglidingu, lezení a horským výstupům. Pomocníci jsou tu vítaní hlavně kvůli společnosti.

Během čtrnácti dní, které jsme tu spolu strávili, se ukázalo, že nehoda se všemi důsledky nepřipravila Bruna o schopnost a odvahu pracovat nebo sportovat. Spíš do něj zasela pochyby ohledně životního poslání a připravila ho o bezstarostnost. A to ho občas vzdaluje od lidí. Všechno musí projít sítem jeho myšlenek a světonázoru. Nedokáže být povrchní. Snad se časem ukáže vyšší smysl toho všeho. O něčem by mohlo hovořit třeba znatelné procitání zájmu o lidskou duši, krásu jazyka a hloubku vztahů a hora papírů popsaná pokusy o to, jak sdílet svoje ideje.

 

Pozn.: Bruno má kamaráda jménem Léo. Díky jeho otevřenému a dobrému srdci jsem mimo jiné mohla strávit dva dny na zcela poetickém a krásném místě v Alpách, navštívit Mont Blanc a začít se zajímat o svět francouzských sýrů. Ty dva dny nám na sdílení příběhů nestačily, ale už v těch pár náznacích tuším veliký příběh. Léo mi ukazoval sochy, které vytvořila jeho maminka. Kdybych neukázala na tu, která mě zaujala nejvíc, asi by se býval nedoznal, že je jejím autorem. Kruhy, které visely před domem, vzbudily moji zvědavost také. Zmínil se tedy o své vášni ke vzdušné akrobatice. Až v albu na Facebooku jsem pak viděla krásné fotky cvičení na šálách zavěšených uprostřed hor. Velikost Léova nádherného domu, který sám stavěl (a používal prvky, kterých se ostatní zbavovali – třeba staré kamenné schody), vybízela k úvahám nad plánem veliké rodiny. Přesto, že jeho vztah s Karin trvá už šest let, děti zatím po domě neběhají. Ale oba toho spoustu vědí o pomoci dětem z dětských domovů…

 

Jean, Provence, hostitel z platformy HelpX

Podobně jako Léo, ani Jean se neoháněl velikými příběhy. Na začátku pouze vysvětlil, že se nakazil lymskou boreliózou, a proto se dost neobvykle stravuje, potvrdil, že má nacestováno, a jednou se stručně zmínil, že se svojí současnou partnerkou byli párem kdysi v mládí a pak víc jak 20 let ne.

Až v momentě, kdy jsem se dozvěděla, že s jednou z návštěvnic se seznámil před řadou let jako mladík, který bydlel ve stanu, začala jsem se o jeho životní příběh zajímat víc. I tak nejdřív shrnul svůj život do pár vět. To, že 15 let cestoval po půlce světa, zejména po Asii, a nějaký ten rok žil ve stanu v lese, označil se spokojeným úsměvem za etapu „mezinárodní bezdomovec“.

Postupně nám ale všechno vysvětlil. Při studiích si vzal studentskou půjčku. Aby ji splatil, vyzkoušel si na pár měsíců cestu zaměstnance. Velice rychle zjistil, že tímhle směrem se životem ubírat nechce. Ve Francii prý člověk dostává po 25 roku života podporu 400 eur. V té době potkal režiséra, který připravoval divadlo s bezdomovci, a začal mu pomáhat. O životě bezdomovců se tak mnohé dozvěděl a rozhodl se, že tak bude žít také. Ze stanu v lese nedaleko Paříže jezdil pravidelně do centra do veliké knihovny a tam četl o filosofii, socialismu a umění. Zimy trávil povětšinou v Asii.

Vlastník nebo zaměstnanec se z něho nestal ani poté. Je uživatelem. V současné době žije už sedmým rokem v tomhle starém provensálském domě, kde zajišťuje pobyty pomocníků střídavě s organizací workshopů a meditačních pobytů a stará se o dům a zahradu, které vlastní jeho kamarádka Marie.

 

Cestou nevyšlapanou

U posledního příběhu bych se ráda zastavila a trošku si posvítila na systém fungování daného místa, protože se mi moc zamlouvá, jak to tady vymňoukli ve prospěch všech zúčastněných. Mám dojem, že pro většinu z nás je dost obtížné míchat přátelské a partnerské oblasti s těmi ekonomickými. Tady se ale daří něco, co je úplně mimo běžně prezentované struktury.

Marie a Jean jsou přátelé. Marie si jako psycholožka našla práci v Paříži. Z domu uprostřed hor by se v tu chvíli mohla stát přítěž a ze zahrady džungle. Naštěstí na to nedošlo. Jean má Mariinu důvěru, žije v Cévennes, organizuje pronájem domu pro účely různých workshopů a v mezidobí taky pobyty pro pomocníky z HelpX, WWOOF a Workaway, kteří mu pomáhají kultivovat kaštanový sad, zeleninovou zahradu i květiny, udržovat v domě pořádek a navíc obohacují společenský život. Pravidelně sem za přírodou a tichem (dokonce ani v Alpách nebylo možné zbavit se akustického smogu z věčně projíždějících aut, ale tady jsem našla blažené ticho) zavítají i stálí přátelé a ti se taky neostýchají přiložit ruku k dílu.

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/07

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

 

O autorovi

Anna Veselovská

Anna Veselovská

Zanechat komentář