Každý máme jen malý kousek pravdy. Rozhovor s Martinou Kociánovou

Martina Kociánová původně vystudovala historii. Stala se redaktorkou a moderátorkou hlavních zpravodajských relací a dalších pořadů na televizích soukromých i té veřejnoprávní. Souběžně s tím ale běžel i její život umělecký, kdy hostovala a hostuje na divadelních prknech, spolupracuje a koncertuje coby mezzosopranistka s mnoha významnými hudebními osobnostmi a tělesy na české i zahraniční scéně. Pořádá výchovné koncerty pro děti, moderuje, raduje se ze své rodiny… V současné době věnuje většinu své energie do projektu Kupředu do minulosti, který se původně vysílal na Českém rozhlase Dvojka a nyní je posluchačům k dispozici na internetu.

 

 

Dlouhé roky byla tím, čemu se pejorativně říká „mluvící hlava“ zpravodajství. Minimálně stejně dlouhé roky ale ukazuje, že je také – a především – hlavou inteligentní, myslící, kreativní, zpívající, přemýšlivou a citlivou. A také otevřenou názorům a postojům zvenku. Přestože by na základě svých mnohaletých zkušeností, znalostí a umu mohla šmahem hlásat, jak se věci mají, nadále se ptá sama sebe i druhých, dělá rozhovory, zkoumá souvislosti a provázanost světa a to vše zprostředkovává dalším lidem. Ví, že nikdo z nás nemá celou pravdu, ale jen její část a čím více těch částí poznáme, tím jsme možná o něco blíže onomu nedostižnému celku. Tento Martiny pohled na svět je patrný ze všeho, co dělá – ať už na poli mediálním, uměleckém nebo čistě soukromém. A tento pohled na svět je, alespoň pro mě, neskonale inspirativní. Věřím, že bude i pro vás…

 

Tak já začnu historií. Nejenom Kupředu do minulosti, ale tvojí historií, kterou jsi studovala. Jak ses k ní dostala?

Pro mě je trochu záhadou ta cesta, kterou jsem se k historii dostala. Je to čistě práce mých rodičů. Dodnes nechápu, jak se jim podařilo mého bráchu i mě pro historii nadchnout. Nahrával tomu fakt, že v době našeho dětství jsme nemohli nikam do zahraničí, takže veškeré dovolené se odehrávaly na domácím poli. Rodiče nás tahali nejenom po horách, po lesích, ale jezdili jsme také třeba na týdenní dovolenou do Olomouce, do Brna, do Turnova. Nevím, zda to dnes ještě někdo takto dělá, ale my jsme za ten týden prolezli všechny kostely, muzea, hrady a přilehlé zámky, výstavy, zkrátka vše v okruhu několika desítek kilometrů. Když jsem po letech dělala přijímačky na historii – muzeologii, tak jsem věděla přesně, které muzeum skrývá dýmky, ve kterém jsou vycpaná zvířata, kde jsou hodiny. Myslela jsem si, že tak to mají všechny děti tehdy i dnes a že se mi to podaří aplikovat i na svého syna…

 

A…?

Je to jiné. Dnešní děti mají tolik možností, že jim současná muzea připadají ve většině případů úplně mimo. A ony často jsou jak „hlídači ztraceného času“. Mého syna třeba zajímají hrady, tak na ně chodíme. Já jsem v jeho věku četla o Periklově Řecku a měla jsem pocit, že to bájné Řecko možná ani neexistuje. Že ho sice vidím na mapě, takže asi někde opravdu je, ale jistá jsem si nebyla. Neuměla jsem si představit, že tam stojí ty velké sloupy Akropole a Korintu, dokud jsem je o patnáct let později neviděla na vlastní oči. Syn byl v Řecku už několikrát. Nemohu se mu divit, že nemůže snít o něčem, co viděl, na co si sáhl a kde mu bylo horko a měl žízeň. Je pravda, že synek je na tom v dějepisu dobře, ale vzhledem k tomu, že je spíše technický typ a zajímá ho matematika, tak si myslím, že to dělá jen kvůli mně.

 

 

 

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/05

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

 

O autorovi

Petra Kruntorádová

Petra Kruntorádová

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích i televizích a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem a tátou rodinné vydavatelství a baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Dlouhé info

Zanechat komentář