Kde se hudba učí – rozhovor s Jardou Kovaříkem

Jarda Kovařík

Odkud se berou muzikanti? Kde se učí hrát? V Čechách máme zajímavou instituci. Něco jako inkubátory umělců a interpretů: základní umělecké školy. Říkáme jim zušky, dříve známé jako lidušky. Já chodila na dramaťák. Pro pojednání o zuškách hudebních jsem požádala o rozhovor muzikanta a bylo z toho povídání barvitější. S baskytaristou Jardou Kovaříkem jsme to vzali od uměleckých škol přes otužování až k unschoolingu.

Jarda (přezdívkou Játra) na základní umělecké škole hudbu studoval a učí, takže mě zajímalo, co tato instituce nabízí. Nebudeme moc generalizovat. Podíváme se přímo na jeho zkušenost.

 

Kdy jsi začal chodit do zušky?

Jako úplné dítě. Moje nevlastní babička byla profesionální zpěvačka a klavíristka a svého času i ředitelka v zušce, takže bylo přirozené, že mě vzala do učení. V šesti až sedmi mě začala učit hrát na klavír a základy hudební nauky. Když mi narostly druhé zuby, tak jsem začal s trumpetou. Protože jsem hrál na trumpetu, tak jsem do souboru chodil na dechovku. To bylo super. Hráli jsme různé pochody, ale dělali jsme i koncerty v hradecké filharmonii, jezdili jsme na festivaly dechové hudby po Čechách, Rakousku a Německu. Pan kapelník Kůžel to dělal dobře. To vidím až dnes. Musela to být organizačně velmi náročná práce. Doprava, ubytování, psaní not, vedení zkoušek, uniformy atd. Pak když mi bylo 15–16, začal jsem hrát na baskytaru. Po střední jsem šel na konzervatoř a přibral kontrabas. Od té doby hraju profesionálně. Učit jsem začal relativně pozdě, čtyři roky po škole. Znáš to, jak se říká, že kdo nic neumí, tak učí. Toho jsem se bál. Ale není to pravda.

 

Jaká je tvoje učitelská zkušenost ze zušky?

V zušce učím desátý rok. 9 let jsem učil ve Vršovicích, teď jsem na Praze 1, v Biskupské. Mám takové tři druhy výuky. První je klasika, individuálky pro děti ve věku 10–19 let. Pak tam máme takovou novinku v rámci zpříjemňování stáří. V Praze funguje takzvaná Akademie – důchodci si v místě bydliště mohou v zušce zvolit tříletý program. A ti si to skutečně užívají. Je jim šedesát až devadesát. Trochu se bojí, ale zároveň do toho jdou. Je to trošku terapie, člověk musí být hodně citlivý. No a pak je tam vedení kapely. V zušce od 4. ročníku děti mají povinnost chodit do souboru (já chodil do té dechovky), a to je 7–8 dětí ve věku 10–19 let. Mám tam tři bubeníky, dvě basistky, kytaristu, zpěvačku… Děláme všechny možné písničky, třeba i Traktor od Visacího zámku nebo Jednou mi fotr povídá… Je to náročné a velká výzva, ale vím, že mám co předat. Když se to povede, tak je to slušně nakopávací.

 

Program máš pestrý.

Já si to dělám pestrý, beru výzvy. Pět let jsem učil kluka z Jedličkova ústavu. Je celý pokroucený, jak mu atrofují svaly. Nemohl držet basovou kytaru běžným způsobem, ruce měl jak hokejky. Půl roku jsme jen vymýšleli, jak tu basu bude držet. Ale má dobrou hlavu a vůli a naučil se. Teď hraje s The Tap Tap a s jinými kapelami.

 

 

Zušky jsou asi specifický český fenomén. Nebo existují i v zahraničí?

Nevím jak na Slovensku, možná je mají. To je věc nastartovaná za minulého režimu, jedna z těch, co zafungovaly. V západní Evropě je to instituce ojedinělá. Všude se za výuku tvrdě platí a ne vždy je systematická. Zušky mají osnovy, každý tak může dostat základy. Finančně je to dostupná záležitost, platí se 1500 až 2000 Kč za půl roku. Ta nízká cena má svoje výhody i nevýhody. Za ty peníze může dítě dostat skutečně hodně. Chodí na hudební nauku a k tomu si může vybrat přidružený kroužek. Když je učitel schopný, dá během té hodiny i celkové hudební základy. Na druhou stranu, špatně se přichází na to, když něco nefunguje. Moc se to neřeší právě proto, že to moc nestojí. Vzhledem k tomu, že učím i v soukromé Rockové škole na Praze 3, mám ponětí o tržních cenách. Za tři měsíce to dělá od 5500 Kč. A to už si lidé pohlídají kvalitu. Zušku si rodiče někdy pletou s levným kroužkem, kam se dají odpoledne odložit děti.

 

Máš tam také nějaké odložené?

Mám. Přijdou vyšťavené už z nějakého jiného kroužku a to ještě večer mají dělat úkoly. Já to vidím, že to to dítě nezajímá. Tak si povídáme nebo něco posloucháme. V tom je moje svoboda. Jako kantor můžu žáka dostat daleko, když ho muzika zajímá. Ale nebudu ždímat děti, které už přijdou vyždímané. Bohužel, někteří učitelé si to neuvědomují, ty děti ždímají a pak samozřejmě hrozí, že je zlomí a znechutí jim muziku. Jak to rozlišit? Snadno. K někomu děti chodí rády, takže se stačí poptat. Je dobré, že zušky mají osnovu, ale třeba nechápu, že se to musí známkovat. Já to nějak okecám a v pololetí a na konci školního roku jim známku dám kvůli vysvědčení a rodičům. Ale hodnotit známkou individuální snahu hry na nástroj je přinejmenším zavádějící. Celkově ale platí, že zušky jsou „za málo peněz hodně muziky“. Když se bavím s lidma na Západě, tak nám to závidí. Na zuškách se vyučují různé pohybovky jako balet, pak výtvarka, dramaťák a hudba. Je tam hodně prostoru pro individuální učení, záleží taky na zušce a na řediteli…

 

Ty ale nejenom učíš.

Tak jasně. Když člověk učí na zušce, je basová kytara minoritní nástroj. Na uživení to tedy není, proto musím svůj pracovní program doplňovat. Teda, musím hrát a jsou k tomu i další důvody: hraju, abych se nezbláznil, dost mě to baví a taky vydělávám peníze. Hraju s kapelou N.O.H.A., rockové covery s klukama V-Rock, jako řemeslník (když někdo potřebuje basáka) a s mým hudebním bratrem Thomem Herianem, bubeníkem z kapely N.O.H.A., oživujeme projekt Játra & Herian… takové taneční duo v D’n’B stylu.

 

Jak jde dohromady kapela, učení a rodina?

Kapela je další rodina. Hraní je priorita, na kterou si musím udělat čas. Když to kapela vyžaduje, musím si udělat čas na koncerty, na zkoušky, na natočení klipu. Děláte kolem spousty věcí, od kterých nemůžete čekat peníze. Musíte přemýšlet, jak to udělat. Kde hrát, když zrovna nechodí nabídky. Ovšem je to prudce nabíjející a návykové. Bez podpory partnera to nejde. A já mám to štěstí, že mám Olgu, která to všecko moc dobře chápe. Je také basistka, zpěvačka a učitelka. A s učením je to tak, že v zušce mám menší úvazek, takže když musím odjet s kapelou, tak si můžu najít za sebe náhradu nebo hodiny přehodit. Vycházejí mi vstříc.

 

Taky jsi v Lysé proslul jako propagátor otužování.

Já jdu jen cestou nejmenšího odporu. Chci, aby mě tělo nebolelo. Být muzikant mimo jiné obnáší, že sedím v letadle šest hodin na zadku, pak se zvednu a mám odnést těch 32 kilo, co váží nástroje, a o chvíli později poskakovat po pódiu jakoby nic. Musel jsem vymyslet, jak to udělat. Teď cvičím s kettlebell, to je taková ta koule s madlem. K tomu řeším dechová cvičení (Nei Gong) a adaptační cvičení na chlad (třeba Wim Hofova metoda). Ve východních učeních nejdu příliš do hloubky. Zajímá mě výsledek. Nechci brát prášek na aua, ale ani nechci dlouho cvičit. Mně vyhovuje silový trénink, otužování a dechová cvičení. Přináší regenerační benefity, uvolnění organismu a hlavy. Téměř zmizí rýmičky. V Lysé nad Labem jsem zlanařil k otužování pár lidí. S rodinou se koupeme, když jdeme kolem Labe. Skočím tam já, moje žena Olga i dcera Anička. Na zahradě mám vanu s vodou ze studny, když jsem líný jít až k Labi. Ale lidi se balí do bund, když je venku 15 stupňů. Stejně je to s jídlem. Jíme moc. Přitom když jsem vypustil snídaně, cítím se víc svěží.

 

Vy oba s manželkou učíte, ale taky zastáváte alternativní přístup ke vzdělávání.

Jak s manželkou oba děláme ve vzdělání, vidíme všechna ta negativa. S Aničkou děláme unschooling druhý rok. Po předškolním roce jedeme první třídu, Anička počítá, násobí, čte. Skoro každé ráno chodíme běhat. Přitom si ani nevšimne, že výuka probíhá. Jdeme do divadla, pak o tom nakreslí obrázek, zahraje na flétničku, spočítá si penízky… Chodí na pět kroužků a na všechny se strašně těší. Možná také proto, že si je sama vybrala a má na ně energii. Existuje spousta pomůcek pro čtení, počítání a vůbec. Hejného metoda výuky matematiky se například dá učit přes hry pomocí aplikace na telefonu. Nejsou to hry úplně jednoduché, i jí to dá zabrat a pak říká: „Já už nechci hrát žádné hry…“

 

Tvůj život je víc než pestrý.

Já chci dělat různé věci. Ono je také důležité, aby ti učitelé dělali sami hudbu aktivně, nebyli jen učitelé. A nejde jenom o muziku. Třeba mě baví brousit nože. A to je důležitá věc, tady v Lysé není nikdo, ke komu by se daly nabrousit nože. Pěstujeme zeleninu na zahradě, aktuálně teď plánujeme přibrat včely a slepice… Nemyslím si, že by kapela nebo učení bylo mé hlavní životní poslání. Důležité je dělat víc různých věcí, aby člověk nevyhořel.

 

Jaroslav Játra Kovařík (1980)

Vystudoval konzervatoř Jaroslava Ježka, obor basová kytara a kontrabas.

Hraje se skupinou N.O.H.A. a v autorském projektu Játra & Herian, v rockové kapele V-Rock.

Působil: v experimentálním seskupení Sato-San To, v kubánské kapele Pragasón.

Vedle baskytary a kontrabasu hraje na MOOG basový syntezátor s využitím expression pedálů.

Studuje a hraje jazz, rock, afro-kubánské styly, drum’n’bass, jungle, dubstep.

Zajímají ho efektové kompozice v reálném čase.

Manželka Olga, dcera Anička, syn Davídek

www.jaroslavkovarik.com

O autorovi

Profilový obrázek

Kateřina Varhaník Wildová

Narodila se sice v Praze, ale ve své podstatě není městský člověk. Když to zjistila, z města se odstěhovala a od té doby experimentuje s žitím všude jinde. Třeba i na lodi nebo v maringotce, hlavně když tam není všechno na čudlík nebo kohoutek a člověk si tak může dennodenně uvědomovat, jakým zázrakem je teplo, světlo a pitná voda.  Velmi jí zajímá, jak věci fungují, a tak se pořád učí a studuje. Mezi její zájmy patří: filosofie, antropologie, kterou vystudovala, dále sociologie, jazyky a jazykověda, psychologie, historie, beletrie a filmy, politika a právo, biologie a ekologie, elektromechanika, permakultura, cestování, hospodaření, chov koz a výroba sýra, řemesla a řemeslníci teoreticky i prakticky a Bůh ví, co ještě všechno. Skrze Pravý domácí časopis si uvědomila, jak jí přestala vadit esoterika a astrologie, přestože stojí tak daleko od exaktních věd. Tohle zjištění zevšeobecňuje a posílá všem čtenářům Pravého domácího: Tolerovat můžeme snadno i velmi odlišné, když žijeme bez úzkosti a mindráků.

Koukněte na fb: disfrutalistická agora

Dlouhé info

Zanechat komentář