Kdo vlastně založil servery Jobs.cz a Prace.cz? Inspirující rozhovor s Liborem Malým

1.jpg
Podařilo se mu úspěšně založit a provozovat servery Jobs.cz a Prace.cz, které poté neméně úspěšně prodal. Díky tomu už by nemusel vydělávat ani pracovat. Rozhodl se jen pro to první. Pracovat a být užitečný chce totiž dál. A tak se věnuje podpoře spirituálních komunit, rozvoje myšlení ekonomiky daru a filantropických projektů, které ho oslovují svou pozitivní energií. Provozuje server Hearth.net, který je založen právě na štědrosti. Je praktikujícím buddhistou. V loňském roce zorganizoval první učení Jeho Svatosti Dalajlamy v České republice.

 

Libor Malý je bohatý. Penězi. Ale nejen jimi. Byla jsem rozhodnuta mluvit v tomto rozhovoru o jeho bohatství otevřeně a na rovinu, ale nakonec na to nějak nedošlo. Nakonec mě víc zaujalo tibetské harmonizační tričko, které měl Libor na sobě a které mu pomáhá překonat náročný rok dřevěného draka. A hlavně mi během našeho povídání došlo, že ty slavné peníze, které jsou nezřídka zdrojem hádek, nedorozumění a nepříjemností, vlastně vůbec neexistují. Že neexistuji ani já, ani Libor. Že je to všechno skutečně neskutečné.

 

Když jsme vám poprvé ukázali náš časopis, na kterém máme v podtitulu napsáno O všem, co je skutečné, evidentně vás to pobavilo. Proč?

Víte, je zajímavé, jak si různí lidé vysvětlují slovo víra. Mnozí říkají materialistickému světovému názoru skutečnost, ale z mého pohledu je to zas a jenom neskutečná víra. Víra v to, že svět je skutečný. A ta je stejná jako náboženství. Ať už je jakékoliv.

Vidíte třeba les a říkáte si: Hele, to je krásný les. Ale co to ve skutečnosti je? Množina stromů. A že z ní naše mysl vytvoří les, je jenom její mentální koncept. Tam žádný les není, tam jsou jenom stromy a my si říkáme, že když je někde větší než malé množství stromů, tak je to les, a všem je to jasné. Tak vznikl les, ale ve vesmíru ve skutečnosti žádný les není. To je jenom mentální koncept v hlavě. Celý náš svět je jen koncept naší vlastní mysli a jedna věc je jistá, a to, že není skutečný.

 

Co je tedy skutečné?

Na to se těžko odpovídá. Vesmír a časoprostor, ve kterém věříme, že existujeme, jsme schopni nějak technicky poznat a popsat. Možná ne hned, ale teoreticky ano. A moje teorie je, že hranice vědeckého racionálního poznání je dána hranicí vesmíru. Ale co je za tou hranicí? Co kdybychom se na vesmír dívali z určitého úhlu jakoby vně vesmíru, z nějakého bodu mimo něj? Z bodu, kde neplatí nic, co platí uvnitř, protože tam není ani prostor, ani čas, ani nic? Otomto bodě říká Buddha, že je podstatou všeho. Že podstatou všeho je prázdnota, uprostřed ní se zjevují jednotlivé vesmíry a v nich si povídáme o stromu, o lese, o časopisu a o všem, co je skutečné. Ale když si to kvantově rozebereme do poslední částečky, ze které je to složeno, tak kde ten vesmír najednou je? Není to jen hologram, iluze, sen? Takže, podle mě, jediné, co je skutečné, je to „nic“ vně vesmíru. A všechny meditační praxe vedou k tomu, aby se nám podařilo jednoho dne, jednoho života, vysunout své „vědomí“ vně tohoto vesmíru, kde není žádné ego, žádné tělo, žádná smrt. Křesťané tomu říkají život věčný, buddhisté nirvána.

 

Proč se nám nedaří vědomí do tohoto bodu dostat? Nebo proč vlastně nějakou částí své bytosti nechceme?

K tomu mám takový příměr. Když jsem byl malý kluk, babička měla pletací stroj a klubíčko, které se občas zašmodrchalo a nebylo jednoduché ho znovu rozplést. Naopak, když jste to chtěli rozmotat a zatáhli jste, ještě více se to utáhlo. A jak si takovou situaci člověk vysvětlí? „Já to věděl, nejde to.“ A hotovo. Žádné další rozplétání, protože to prostě nejde. Meditace nejsou nic jiného, než že člověk sedí jako blbec zavřený a hodiny a hodiny mysl postupně rozmotává. A najednou se to popotáhne a zase kousek… A proto ti mudrcové z Tibetu sedí v jeskyních, rozmotávají, a najednou bingo, jsou vně. A je z nich osvícená nebo realizovaná bytost, všechno a nic současně.

 

Uměl byste odpovědět na otázku, jak působí na tibetského mnicha v jeskyni, který už dejme tomu dospěl do stadia nic a všechno dohromady, takzvaně obyčejný člověk, který se ještě z nějakého důvodu pachtí za tím, aby vydělal pro rodinu, aby měl navařeno, aby měl střechu nad hlavou?

Na to je jednoduchá odpověď. Tomu se říká milující soucit. Je to úplně stejná emoce jako má matka ke svému dítěti, když vidí, jak se o něco snaží, a chápe, že není žádný způsob, jak mu to vysvětlit, protože je prostě moc malé. Jediná varianta je nechat ho sáhnout na plotnu, aby se spálilo. A kontrolovaně ho nechá to udělat. Dítě řve, matka mu nabídne pomoc v podobě mastiček a náplastí a ví, že je to nejlepší způsob, jak dítě získá zkušenost, že plotna je horká. Ti mniši mají úplně stejný postoj. Oni vědí, že není žádný způsob, jak lidem vysvětlit, jak se věci mají, soucítí s tím, jak lidé trpí, jak mají spálené ruce od ploten, na které si sahají, ale současně vědí, že to je pro ně nejlepší způsob, jak se mohou posunout na cestě dál.

 

Vy sám meditujete?

Snažím se. Je mnoho různých typů meditační praxe. Některé jsou krátké, a ty se snažím dělat relativně často. Říká se tomu guru jóga, kdy se spojíte v srdci se všemi svými mistry, a trvá to třeba jen dvacet vteřin. Potom máte praxe, které trvají třeba dvě hodiny. A na to člověk hned tak čas nemá. A pak je jedna praxe, kterou můžete provádět nonstop. To kdybych dokázal… ach, to bych chtěl. Jde mi to opravdu jen občas.

 

O autorovi

Petra Kruntorádová

Petra Kruntorádová

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích i televizích a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem a tátou rodinné vydavatelství a baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Dlouhé info

Zanechat komentář