Lékař a pacientka, rozhovor s psychiatrem Radkinem Honzákem

Psychiatrická ordinace. A za jejími dveřmi lékař a pacientka. Ale především jsou to dva lidé. Své dlouholeté setkávání s panem doktorem Radkinem Honzákem jsem vnímala většinou právě tak. A to i přesto, že jsem to byla vždycky jen JÁ, kdo na křesle bojoval se záchvaty úzkosti, nekonečného klepání či s pocity na zvracení, a vždycky to byl jen ON, kdo mi doporučil zklidnit dech, provést jogový stoj na hlavě, popovídat si s dávno zesnulou babičkou a předepsal recept na léky, které přinášely tu větší, tu menší, ale vždy toužebně očekávanou úlevu. V době, kdy jsem byla ve svém životě asi nejvíc na dně, mi ukázal cestu, po níž kráčím už víc než dvacet let. Byl a zůstane mým Lékařem, ale to pouto je daleko silnější. Dnes se vídáme zřídka, ale když, tak vždycky moc rádi. A pan doktor vzpomíná: „S vámi jsem byl rád, měl jsem dojem, že ani vy mě nepovažujete za otrapu, a co se týká naší společné práce, s vámi mi to odsejpalo líp než s většinou ostatních. Dala jste si říct a šla jste do toho hlavou i srdcem a kromě lepších pocitů z toho byla společná knížka, čehož si velice vážím. Když to přeženu, bylo to pomalu zralé, abych řekl: Neuzdravujte se, neopouštějte mě, jaké radosti budu bez vás mít? Naštěstí jste byla dost chytrá a zavčas se vydala po dobré cestě. A já jsem ty radosti také našel.“
Inu tak… Takhle my to mezi sebou máme. Většina lidí, kteří si prošli nebo procházejí psychickým utrpením, vám řekne, že by stejně neměnili a že to celé má i mnohá pozitiva. Jistě je vám jasné, že k těm mým patří bezesporu i muž, s nímž přináším krátký rozhovor.

 

 

Začnu – když dovolíte – bilancováním. Jaká byla situace v psychické nemocnosti v naší zemi, když jste se svou prací začínal, a jaká je dnes?

 Pokud jde o „velkou psychiatrii“, tedy psychózy, je to stále stejné – stejně jako ve světě. Schizofrenií trpí něco kolem 1 % obyvatel a skutečně těžkou depresí, které se tehdy říkalo melancholie, něco kolem 6 %. Přibylo různých poruch ze zneužívání kdejakého svinstva, dále „funkčních“ poruch, kdy si lidé stěžují na tělesné obtíže, ale jde většinou o projevy uskřípnutých emocí, a také se stárnutím populace přibývá demencí.

 

A jak moc podle vašeho názoru postoupila léčba těchto onemocnění?

 Od doby, kdy jsem začínal, zásadním způsobem. Na začátku šedesátých let jsem přicházel do psychiatrie spolu s prvními antipsychotiky (Chlorpromazin a jeho pět kamarádů) a s prvním antidepresivem (Imipramin – funguje dodnes). O nějakých lécích proti úzkosti se jen snilo, Valium (Diazepam) ještě leželo mezi vzorky, které se budou ověřovat. Také psychoterapie byla v začátcích a od klasické psychoanalýzy se začaly odštěpovat dynamické směry, humanistická terapie, interpersonální a další.

Mnoho vážně nemocných mohlo opustit ústavy, a přestože je tam relaps někdy zavede zpět, je to všechno mnohem optimističtější. Smutnější to je naopak s demencemi.

 

A jak se za tu dobu měnil a změnil váš přístup k nemocím duše? Co jste si tenkrát třeba myslel, že víte, a podléhal jste dojmu, že „tak to prostě je“, a dnes to třeba vidíte jinak?

 Jak říká ten nápis na jednom židovském hřbitově: K stáru jsem zmoudřel, ale co je to moudrost, stejně nevím. Na začátku jsem si myslel, že záhy poznám, jak to v organismu chodí. Teď už vím, že ne a že to bude lidem trvat ještě dlouho, jestli na to někdy vůbec přijdou.

 

Já na vás mám ráda, že jste sice exaktně vzdělán, ale, jak s oblibou říkáte – když někdo čichá ke kapradi a pomáhá mu, tak proč mu v tom bránit. Ono dneska těch přístupů k „léčbě“ psychických nemocí je tolik, že jen z toho by se člověk zbláznil. Cvičit, zdravě jíst, holotropně dýchat, meditovat, jíst homeopatika, byliny… Jsou však nějaké metody, které byste z vašeho pohledu rozhodně nedoporučil? A proč?

 Zásadně bych nedoporučil při vážném onemocnění vykašlat se na medicínu a vrhnout se k léčiteli. Vzít si ho jako doplněk, to klidně, ale nechat to všechno na něm je riskantní. Seriózní léčitel vás také na oficiální instituce odkáže; když ne, je to šarlatán a pryč od něj.

 

Co je to „vážné onemocnění“? Zůstaneme-li u psychiatrie. On může mít někdo závažné onemocnění, které bude zlehčovat, a jiný bude obcházet ordinace jen se špatnou náladou.

 Ano, i to se může stát. Mnoho lidí si nepřeje dostat nálepku (label) psychiatrické diagnózy a já se jim nedivím, protože pak to s sebou stále nese riziko stigmatizace. A naopak mnozí stejně jako mnohé považují běžná lidská trápení za cosi, co by jim měl vyřešit doktor. A někdy je to opravdu složité. Hypochondrům se lidé posmívají a přitom jde o tak těžkou úzkost, že může vést až k sebevraždě.

 

Mluví se o nadužívání antidepresiv a dalších léků na psychické choroby. Já osobně na ně nedám dopustit, páč si myslím, že bez jejich existence bych už možná byla mrtvá nebo nepříčetná v nějakém ústavu. To nadužívání mě ale taky trápí. Pomozte nám to rozklíčovat: V jakých případech lepíme léky něco, co máme sílu vyřešit sami, a v jakých si naopak škodíme tím, že léky odmítáme, protože jsme zblblí informacemi o tom, jak to škodí, a nechceme se stát této situace součástí?

 Ono je potřeba rozlišovat, kdy jde o přechodný pocit špatné pohody a kdy o skutečné onemocnění, a pak jsou léky indikované. Totéž ale máte u řady odborníků nepsychiatrů, kde lidé vymáhají antibiotika (jako Češi patříme v tomto oboru k rekordmanům) a ta vůbec nejsou indikována. Pohodlný člověk, který má nějaké obtíže a myslí, že to všechno (včetně toho, že si zadělává na maléry svým jednáním) vyřeší pilulkami, nakonec nedopadne dobře a pak mu ani svěcená voda nepomůže.

 

Do hry mezi „blbou náladu“ a klinickou depresi vstupuje poslední léta i nová diagnóza psychospirituální krize, o které v tomto čísle PDČ také píšeme. Setkal jste se s pacienty trpícími něčím takovým?

 Ono těch mezistupňů se vždy vyskytovalo dost, mozek je plastický orgán, který produkuje nějakou funkci, a na druhé straně funkce mění jeho strukturu. Když budete cvičit šest týdnů poctivě metodu sa-ta-na-ma, zjistí zobrazovací metody výrazný přírůstek neuronů ve vaší mozkové kůře. Na druhé straně každý, i ten nejlépe fungující mozek lze naprogramovat tak, že dostane epileptický záchvat. Někdo se může naládovat drogou, druhý má po malé dávce flashback, že ho to dožene na pohotovost.

Religiózní zážitky, extáze nepatří do psychiatrie, protože jsou něčím navíc. Ve stresu naopak může mozek reagovat velmi bouřlivě. Halucinujeme všichni – co jiného je sen? Nechte snícího chodit a jednat a máte obraz psychózy, řekl kdysi jeden slavný psychiatr. Za mého mládí existovala jednotka „oneirofrenie“, psychotický stav podobný snu s velmi dobrou prognózou. Vondráček mluvil o „krizi třetího decenia“, která přichází spolu se zátěží praktického života a může mít různou podobu. Zejména lidé, kterým se klopýtá životem složitěji, mohou mít různé problémy. Ale jsou také módní vlny: když jsme se my dva potkali, bylo plno „mnohočetných osobností“, dnes není ani jedna.

 

Jak to mají psychiatři s nemocemi duše a s hrozbou vyhoření? Nebo buďme konkrétní – jak to máte vy?

Pojem „vyhoření“ od svého vynoření v roce 1974 značně devalvoval a v posledním sborníku prací převážně německých a britských z roku 2017 se používá i tehdy, když vás nebaví vaše práce, kterou byste měla dělat ne proto, že sháníte peníze, ale protože jste pro ni zapálená. Což je vskutku hloupost. Psychiatři stejně jako anesteziologové se stále nejvíce sebevraždí, podle mého především proto, že mají na sebe nepřiměřené nároky, že si neumějí říct o pomoc a ocitají se se svými problémy sami.

Já jsem na světě rád, vyhořelý se necítím, práce mě baví a život a lidi taky. Oni jsou na mě bezvadní a já si žiju jak prase v žitě.

 

Vás sice nepostihlo vyhoření, ale s nemocí (i když ne psychickou) jste si užil své. Líbilo se mi, jak jste mluvil o tom, co vše vám to ve finále přineslo…

 Nemusíme chodit kolem horké kaše. Povedlo se mi s pomocí všech okolo zvládnout rakovinu a po sérii ozařování jsem si přidělil titul Jeho osvícenost. Ne že bych tím chtěl projít znovu, ale bylo to velice milé setkávání se všemi, kteří mě z té bryndy tahali. Zjistil jsem, jak jsem dobře zasazen mezi svými blízkými, které jsem nikdy nepodceňoval, ale byli ještě lepší, a jak dovede být příjemný i svět vzdálenějších.

 

Možná jste si toho taky všiml, ale začínáte se pomalinku stávat takovou mediální hvězdou. Dobrou práci jste odváděl desítky let, ale najednou si jí začínají hojně všímat i média, kdekdo se na vás odkazuje a chválí vaše výroky… máte z toho aspoň trochu radost?

 Ani bych neřekl, že mám nějaký vliv, a vůbec mám dojem, že mluvím spíš za svět, který už nemá zrovna rozhodující hlas. Neberu to nijak úkorně, ono to tak bylo a bude vždycky a vývoj půjde dál, kam moje generace už nedohlédne. Přál bych všem, aby se v budoucnu vyvarovali té spousty blbostí, které jsme se nevyvarovali my, ale to asi není možné, každý si musí natlouct za svoje a rozbít svoje ústa.

 

Kolikrát se vám stalo, že jste si byl s pacientem naprosto bezradný a že jste nedokázal udržet profesionální odstup a bylo vám ho čistě lidsky šíleně líto?

 Naučil jsem se, že tam, kde nemůžu pomoct jako doktor, můžu být užitečný jako člověk. Být tu pro něj, když bude potřebovat, a to pak není už beznadějné. Když víte, že můžete – navzdory tomu, že vám nedá ani korunu, ani radu – prostě být s někým, je to cenný pocit a ten člověk je užitečný už tím, že pro vás je.

 

Článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/03

jako součást hlavního tématu čísla Nemoci duše

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

 

O autorovi

Petra Kruntorádová

Petra Kruntorádová

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích i televizích a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem a tátou rodinné vydavatelství a baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Dlouhé info

Zanechat komentář

Pravý domácí hithit

Chceme zlepšit Pravý domácí časopis a rozhodli jsme se zkusit se obrátit na pomoc našeho kmene. Pokud se vám náš časopis líbí a myslíte si, že to má smysl, budeme moc rádi, když náš podpoříte na HITHIT.