Letci a piloti autory knih. Znáte je, četli jste?

S nápadem věnovat Křeslo Richardu Bachovi přišla Markéta Davidová. Bylo to v době, kdy jsem už poněkolikáté pročítala Exupéryho Citadelu. Neměli tihle dva chlapíci něco společného? Jasně. Vedle vášně pro létání za sebou zanechali několik knížek, které při občasném provětrání knihovny přenáším z místa na místo málem v rukavičkách. A přitom mi letí hlavou otázka, jestli to byla jenom ona možnost povznést se do velké výšky, která jim dala nahlédnout do hloubky lidské duše. Oba dva totiž dokázali neskutečně krásnou formou své myšlenky a prožitky přenést na papír a – pravděpodobně to ani neplánovali – zanechali tak pro své čtenáře hotové poklady. Znáte ty chvíle, kdy se vám u některé věty či pasáže zastaví dech, srdce bije hlasitěji, sami se ocitnete v jakémsi bezčasí a máte pocit, že se dotýkáte čehosi, co jste zatím jen tušili…? Ale pozor! Abychom se jen nevznášeli pod hvězdami – jsou tu ještě další autoři: jejich knížky, to je trochu jiný kafe!

 

 

Richard Bach: Iluze

Markéta Davidová: Únor. Za okny šedo. Minus dvacet. Uvnitř maringotky dvě děti s plus čtyřicet. Už druhý měsíc si předáváme chřipku pořád dokola. Ve čtyřech lidech na dvanácti metrech čtverečních. Sardinky. Ven se dostanu jen na malou, naštípat dříví, nakrmit slepice. Ponorkové peklo… Peklo? Probouzím se a vidím dva rozzářené páry očí, co hltají každou vteřinu každého dne. Muž mého života mi vaří čaj. Čteme si, potíme se, řehtáme. Z remosky voní kváskový chléb. Kondenzované štěstí.

Tak sakra. Žiju tu na tom světě tragédii, nebo komedii?! Hranice mezi zoufalstvím a radostí je tenká. Tuhle zimu jsem byla několikrát hluboko na obou stranách, až jsem znovu sáhla po knize, kterou jsem četla už mnohokrát. A znovu jsem v ní objevila, že jsem to já, kdo si vybírá. To já rozhoduju o své přítomnosti, budoucnosti i minulosti.

Na příběhu jednoho obyčejného mesiáše, co s mesiášstvím nakonec sekl a začal raději řídit letadlo, se utvrzuji, že život je jako film. Film, na který jdeme proto, že se chceme něco naučit nebo nás jednoduše baví na něj koukat. Nebo obojí. A že zatímco někdo rád chodí na horory, někomu se líbí rodinné seriály. Společné máme to, že se dějem necháme strhnout a často zapomeneme, že to my sami si vybíráme zápletku. Že jen my sami si určujeme děj, obsazení i konec podle toho, co zrovna potřebujeme zažít. To my sami si volíme sílu efektů a použité triky, sami některé scény vystřihujeme, některé donekonečna opakujeme. Americký letec a spisovatel Richard Bach to dokonale shrnul. Všechno je iluze. Tak schválně, jaká je ta vaše?

 

Any Veselovská: Odjela jsem na šestitýdenní cestu. S sebou mám jen jedinou knihu. Krátce před odjezdem jsem ji nedočkavě zhltala během pár desítek hodin a prakticky okamžitě začala druhé, teď už pečlivé a rozvážné čtení. Upozorňuji, že to není běžný postup – ta kniha je prostě výjimečná.

Před malou chvilkou jsem uprostřed rhônských Alp dočetla epilog, v té nejlepší možné náladě na čtení takových knih, dokonale naladěná na proměnlivé tempo, které si tenhle příběh vyžaduje. Je totiž plný myšlenek a situací, kterými se člověk může nechat snadno dost hluboce dotknout. V takovou chvíli je třeba zavřít desky nebo jen zvednout zrak k horám, korunám s čerstvým listím a obloze brázděné ptáky a nechat slova působit. Někdy s nimi přichází poznání, jindy vás příběh odvede do tréninkového střediska zázraků a někdy přinese mír a krásu nebo údiv nad hloubkou toho, co s duší člověka svede slovy zachycená myšlenka jiného člověka.

Ten jiný člověk je Richard Bach a výjimečnost a krásu svých myšlenek a příběhů vzlétá stvrzovat nad vrcholky hor až do oblak.

P.S.: Jen málokterým výtečným knihám nechybí výtečný závěr, tahle je ale krásná včetně poslední tečky. Nebo snad dvojtečky? Vlastně čárky…

(Abychom neochudili čtenáře o další knížky Richarda Bacha, vřele doporučuji tyto: Jonathan Livingston Racek, Most přes navždy a umělecky nádherně ztvárněný kraťoučký příběh Nikdo není daleko)

 

 

 

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/10

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

O autorovi

Markéta Ovsíková

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Uvědomila jsem si, jak je pro mě důležitá komunikace, jak jsem ráda v kontaktu s dalšími lidmi. Do tohoto balíčku patří také organizování akcí. Za dobu své činnosti v PDČ už jsem měla nejednu příležitost podílet se na organizaci některé události či setkání. V těchto chvílích jsem jako ryba v divoké vodě, nabitá vidinou něco vytvořit. Když akce skončí, s radostí odplouvám do klidné samoty, kterou potřebuji stejně jako tvoření.

Tvůrcům časopisu a všem kolegům patří můj velký dík.

Dlouhé info

Zanechat komentář