Na jedné vlně s herečkou Natašou Burger

Rozhovor s Natašou Burger měl proběhnout u ní doma na Vinohradech. Těšila jsem se a zároveň maličko pociťovala nervozitu. S fotografkou Míšou jsme na danou adresu dorazily o deset minut dřív, tak jsme ještě chvíli couraly po okolí a klábosily a moje nervozita byla najednou ta tam. Přesně v jedenáct jsme zazvonily a vstoupily do příjemně zabydleného bytu provoněného bylinkami. Nataša mi v tu chvíli připadala ještě krásnější než na jevišti. Celou její bytostí prozařuje směs otevřenosti, lásky a šťavnaté ženské energie, která se ve vlnách šíří do prostoru. Jistě ne náhodou se jedno její autorské představení jmenuje Vlny! Krátce poté, co jsme si začaly povídat, nám Nataša ve své bezprostřednosti nabídla tykání a tím získal náš rozhovor ještě osobnější nádech. Míša, která měla v plánu vyfotit a odejít, setrvala až do konce. Nešlo to jinak.

 

Nataša Burger se narodila ve Slovinsku. Do Čech přijela se svým bývalým manželem (Janez Burger), který se v té době hlásil na pražskou FAMU a nyní působí jako filmový režisér. Nataša studovala herectví na Konzervatoři Jaroslava Ježka, na DAMU se pak dva roky věnovala autorskému divadlu pod vedením prof. Vyskočila. Z prvního manželství má syna Nikolaje. V současné době žije s hudebníkem  Andražem Poličem a spolu mají dceru Almu.

 

 

Natašo, žiješ a tvoříš v Praze. Hraješ i ve Slovinsku?

Ne, ne, do Slovinska jen občas jezdím, mám tam takový workshop na univerzitě, jedná se o práci s herci pro režiséry. Potom ještě spolupracuju s kamarádem, filmovým režisérem. Když točí nový film, dělám pro něj přípravu herců. Ale jinak ve Slovinsku nehraju, musela bych pravidelně dojíždět do Lublaně, to by ani nebylo možné. Hraju jenom v Čechách.

 

Bavilo tě hrát už od malinka? Nebo jak jsi se k hraní dostala?

Dalo by se to tak říct. Od malička jsem si vymýšlela různé postavy a příběhy, které jsem si pak hrála sama se sebou nebo se sestrou. Takže ta potřeba hraní tam byla vždycky, ale že bych dělala herectví profesně, to jsem si nejdřív ani nepředstavovala. V Lublani jsem studovala francouzštinu a slovinštinu, ale to mě moc neoslovovalo. Až když jsem přijela do Prahy, začala jsem se zabývat hraním. To už je teď skoro třicet let.

 

Takže jsi do Prahy přijela za herectvím? Proč právě do Prahy?

Byla jsem tenkrát vdaná za Janeze Burgera a on tady dělal přijímací zkoušky na FAMU. V Praze jsem se pak při studiu herectví setkala s Jardou Duškem, se kterým hrajeme v Divadle Na Jezerce představení Manželské vraždění. Už to bude třináct let a představení má už přes tři sta repríz.

 

Hraje se ti to pořád dobře?

Ano, výborně.

 

Změnilo se to představení za takovou dobu?

Určitě. Hra se mění, protože člověk se mění. Já si připadám úplně jiná než před patnácti lety. Nevím, jak to má Jarda a jak to mají jiní, ale o sobě můžu říct, že jsem úplně jiný člověk, takže i jinak hraju.

 

Znám tě také z Divadla Kampa. Je to prostor, který ti vyhovuje? Mně jako divákovi je tahle forma divadla moc blízká.

Určitě je to krásný prostor pro účely autorských a komornějších představení. Ale nemůžu říct, že by mi to stačilo. Jsem dynamický člověk, který potřebuje různé výzvy, potřebuje být tam a tam… Každopádně, pro jeden můj aspekt je Kampa krásné divadlo.

 

 

 

Celý rozhovor vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/03

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

O autorovi

Markéta Ovsíková

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Uvědomila jsem si, jak je pro mě důležitá komunikace, jak jsem ráda v kontaktu s dalšími lidmi. Do tohoto balíčku patří také organizování akcí. Za dobu své činnosti v PDČ už jsem měla nejednu příležitost podílet se na organizaci některé události či setkání. V těchto chvílích jsem jako ryba v divoké vodě, nabitá vidinou něco vytvořit. Když akce skončí, s radostí odplouvám do klidné samoty, kterou potřebuji stejně jako tvoření.

Tvůrcům časopisu a všem kolegům patří můj velký dík.

Dlouhé info

Zanechat komentář