Na návštěvě u domácího sládka. Pojďte se naučit, jak si uvařit vlastní pivo.

Miloš Špringr
Napsal/a Miloš Špringr
Pivo je další příklad toho, jak se necháváme ovlivnit reklamou. Dokážete si představit, že byste si vařili pivo doma sami? Určitě ne, a pokud někdo říká, že ano, tak by určitě nevěděl jak. Pivo je artikl, který se prostě kupuje. Jenže ono to s tím pivem zase nebude až tak složité, vždyť už je na světě několik tisíc let, a když si ho zvládli uvařit i Keltové, proč bychom to nedokázali my.

 

 

Pivo vařené takřka na koleně

Při jednom výletu do okolí jsem narazil na zajímavého člověka, říkejme mu třeba pan Pivoňka. Tvrdil, že vaří pivo. Na první pohled bych o něm spíš řekl, že míchá žrádlo pro prase, ale on si trval na svém. Stál ve stodole, v ruce držel ohromnou vařečku a míchal něco nevábně vonícího v obrovském nerezovém hrnci na velkém plynovém hořáku. Podle té vůně bych řekl, že se jedná o ječný šrot. Okolo sebe měl několik obyčejných kbelíků, na stole se válely nějaké sáčky a teploměr. Napoprvé jsem si asi ani nevšiml měděné trubky stočené do dlouhého hada, který byl na konci napojen na obyčejnou hadici.

Vyzbrojen školními znalostmi o vaření piva s dokonalým popisem technologie a po mnoha návštěvách a exkurzích v různých pivovarech jsem logicky usoudil, že si ze mě dělá pan Pivoňka legraci. Takhle se pivo opravdu nepřipravuje, v tom jsem měl naprosto jasno. Jenže jsem nemohl tušit, jak hluboce jsem se tenkrát mýlil. Pivo se přesně takhle vařit doma dá, a je dokonce mnohem chutnější než piva kupovaná v obchodech a hospodách.

 

Jak se pan Pivoňka k vaření piva dostal

Dříve to bylo v rodinách jiné, tátové dávali dětem po zvláště mastném nedělním obědě ochutnat pivo. A to byl přesně ten moment, který si pan Pivoňka pamatuje jako chvíli, kdy mu chuť piva učarovala. Od té doby pivo miluje. Ne že by se z něho stal alkoholik, to rozhodně ne, jen miluje pivo. Donedávna byl jen odevzdaný konzument, ale to se změnilo, když potkal kamaráda, který si vařil pivo svoje. Dohodli se a pan Pivoňka ho několikrát navštívil, aby postup výroby omrknul.

Stačily mu čtyři návštěvy, aby věděl, jak bude sám vařit. Nakoupil si pivní nádobí a stal se z něho sládek. Dnes si vaří pivo pro svou vlastní potřebu.

 

 

Není pivo jako pivo, některé může být úplně mimo

K uvaření piva toho zase tolik nepotřebujete. Základem je kvalitní voda, která tvoří jeho největší část, a také slad. Slad je usušené naklíčené obilné zrno. Dále potřebujete chmel, ale pozor, nejde o ty šištičky, které jsme tenkrát jezdili sklízet. Dnes se chmel prodává v prášku a nejčastěji se používá žatecký poloraný červeňák, tzv. ŽPČ.

Poměr sladu a vody nám určuje sílu piva (určuje, jestli jde o desítku, jedenáctku či dvanáctku) a kvalita a množství použitého chmele nám určuje chuť piva.

Pivoňkovo pivo se dělá takzvaným spodním kvašením, kdy musí pivo několik týdnů ležet při určité teplotě a kvasit. Díky tomuto procesu se většině našich piv říká ležák, protože pivo se opravdu musí nechat uležet.

Uvařit si doma pivo není až tak složité, ale nesmíme zapomenout na skutečnost, že můžeme někde udělat technologickou chybu nebo mít staré suroviny a z lahodného moku, který na závěr vašeho snažení očekáváte, se stane páchnoucí břečka, kterou ani prase nevypije.

 

Vlastní pivo podle chuti

Pan Pivoňka se ke všem nezdarům staví statečně a již více než čtyři roky si pravidelně vaří pivo pro svou vlastní spotřebu, která jak sám tvrdí není malá, protože po celodenní práci ve výhni se pivo rozhodně hodí.

Velkou výhodou domácí přípravy piva je to, že si můžete připravit nápoj přesně na míru vašim požadavkům a potřebám. Můžete si uvařit pivo silnější s vyšším obsahem alkoholu, které se pije více v zimě, nebo pivo lehké, které se hodí do horkých letních dnů.

Domácí pivovaření má ale také nevýhodu. Tou je právě fakt, že čerstvě uvařené pivo se nedá pít, musí do spilky, kde leží minimálně šest týdnů. Dokážete si představit to neuvěřitelně dlouhé čekání na své první pivo?

Pan Pivoňka je ale nesmírně svědomitý sládek, který nenechává nic náhodě. Pivo vaří přesně podle receptu a u každé várky si dokonce detailně popisuje její postup, to pro případ, že by se náhodou něco nepovedlo a on by si po šesti týdnech už jen těžce vzpomínal, jak to vlastně vařil.

Když jsem jej navštívil, hluboce jsem litoval, že jsem přijel autem, vzal mě totiž do svého pivního sklípku, kde by mě nechal ochutnat všechna jeho archivní piva. Nevím, jak bych to ale vysvětloval policii, protože některé kousky jsou i tzv. patnáctky nebo i silnější.

Na závěr vám dám jednu radu, sice nevyžádanou, ale dobrou. Všímejte si při svých toulkách krajem podivných chlapíků, kteří stojí ve stodole na mlatě nebo jen v garáži a velkou vařečkou míchají něco podivného v nerezovém hrnci, kdo ví, právě jste mohli potkat takového pana Pivoňku. Návštěva u domácího sládka rozhodně stojí za to.

 

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/09

jako součást hlavního tématu čísla Pivo

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

 

O autorovi

Miloš Špringr

Miloš Špringr

Zanechat komentář