Někdo jezdí na víkendy pod stan, někdo na chalupu a někdo…na zámek!

Miloš Špringr
Napsal/a Miloš Špringr

 

 

Elbančice, Elbančice, kde to jen může být? To byla moje první reakce na dotaz mé ženy, jestli se nepojedeme podívat do Elbančic, kde je prý nádherný barokní zámek. Po chvíli hlubokého přemýšlení jsem se jí zeptal, jak na to přišla. Odpovědí mi byl facebookový profil (konečně mohu říci, že je to k něčemu i dobré) jedné známé kuchařky, která tam vařila pro hosty na svatbě. Zalistoval jsem tedy několika nádhernými fotografiemi, na kterých se skvěl mimo jídlo i malý barokní zámeček. Musel jsem tenkrát se ženou souhlasit, když tvrdila, že to je velmi romantické místo, které bychom rozhodně měli navštívit. Netrvalo to ani tak dlouho a už jsme seděli v autě a jeli si popovídat se zámeckým pánem a pokochat se tou romantickou nádherou.

 

Co je malé, to je hezké

Vesnici s názvem Elbančice jsme po chvíli hledání na mapě nenašli a museli jsme požádat o pomoc počítač. Tam se nám po zadání názvu obce objevila malinkatá osada čítající čtyři domy a jedním z nich byl i zámeček. Měli jsme vyhráno a mohli jsme se vydat na výlet. Projížděli jsme malebnou krajinou okolo bájného Blaníku, až jsme dorazili na místo. Mapa skutečně nelhala, byly tu opravdu jen ty tři domy a zámek. Bylo to ovšem nádherné. Domky, z nichž jeden byl hájovnou, stály u rybníků a celému místu vévodil zámek, který tu vypadal impozantně. Ve skutečnosti to ale je větší jednopatrový dům s mansardovou střechou.

U vchodu nás přivítal majitel zámku pan Marcel Hrubý, který objekt zdědil po svém otci. Dohodli jsme se, že se nejdříve posadíme a pohovoříme si a potom si zámek prohlédneme.

 

Zámek jako ostrov svobody

V sedmdesátých letech minulého století, v době vrcholné normalizace se tři kamarádi z Prahy dohodli, že si koupí chalupu. Měla být dostatečně velká, aby se do ní vešly všechny tři rodiny. Náhoda tomu chtěla a koupili si bývalý sklad všeho možného v Elbančicích. To je to, co z bývalého zámečku udělal socializmus. Jeden z těchto kamarádů byl i Marcelův otec. Postupem času se společně pustili do oprav zdevastovaného zámku a okolí a udělali si z něho útulné bydlení, kam jezdili na víkendy a dovolené. Celý zámek se jim sice opravit nepodařilo, ale i tak je to krásné místo, které stojí za návštěvu. Pan Hrubý nám vyprávěl o svém dětství, které tu na zámku strávil, když sem s otcem jezdíval. Scházeli se tu s kamarády a hledali zde únik z normalizační Prahy.

Přiznal nám, že se nikdy necítil jako nějaký zámecký pán nebo šlechtic. Zámeček bere spíše jako takovou velkou chalupu, kam si jezdí odpočinout od rušného života ve městě. Sám si v životě také zažil své, v osmdesátých letech utekl do Spojených států, odkud se mohl vrátit až v devadesátých letech. Otevřel si v Praze hudební klub a stal se z něho restauratér.

 

 

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/07

jako součást hlavního tématu čísla „Zámky a jejich majitelé“

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

O autorovi

Miloš Špringr

Miloš Špringr

Zanechat komentář