Někdo jezdí na víkendy pod stan, někdo na chalupu a někdo…na zámek!

Miloš Špringr
Napsal/a Miloš Špringr

 

 

Elbančice, Elbančice, kde to jen může být? To byla moje první reakce na dotaz mé ženy, jestli se nepojedeme podívat do Elbančic, kde je prý nádherný barokní zámek. Po chvíli hlubokého přemýšlení jsem se jí zeptal, jak na to přišla. Odpovědí mi byl facebookový profil (konečně mohu říci, že je to k něčemu i dobré) jedné známé kuchařky, která tam vařila pro hosty na svatbě. Zalistoval jsem tedy několika nádhernými fotografiemi, na kterých se skvěl mimo jídlo i malý barokní zámeček. Musel jsem tenkrát se ženou souhlasit, když tvrdila, že to je velmi romantické místo, které bychom rozhodně měli navštívit. Netrvalo to ani tak dlouho a už jsme seděli v autě a jeli si popovídat se zámeckým pánem a pokochat se tou romantickou nádherou.

 

Co je malé, to je hezké

Vesnici s názvem Elbančice jsme po chvíli hledání na mapě nenašli a museli jsme požádat o pomoc počítač. Tam se nám po zadání názvu obce objevila malinkatá osada čítající čtyři domy a jedním z nich byl i zámeček. Měli jsme vyhráno a mohli jsme se vydat na výlet. Projížděli jsme malebnou krajinou okolo bájného Blaníku, až jsme dorazili na místo. Mapa skutečně nelhala, byly tu opravdu jen ty tři domy a zámek. Bylo to ovšem nádherné. Domky, z nichž jeden byl hájovnou, stály u rybníků a celému místu vévodil zámek, který tu vypadal impozantně. Ve skutečnosti to ale je větší jednopatrový dům s mansardovou střechou.

U vchodu nás přivítal majitel zámku pan Marcel Hrubý, který objekt zdědil po svém otci. Dohodli jsme se, že se nejdříve posadíme a pohovoříme si a potom si zámek prohlédneme.

 

Zámek jako ostrov svobody

V sedmdesátých letech minulého století, v době vrcholné normalizace se tři kamarádi z Prahy dohodli, že si koupí chalupu. Měla být dostatečně velká, aby se do ní vešly všechny tři rodiny. Náhoda tomu chtěla a koupili si bývalý sklad všeho možného v Elbančicích. To je to, co z bývalého zámečku udělal socializmus. Jeden z těchto kamarádů byl i Marcelův otec. Postupem času se společně pustili do oprav zdevastovaného zámku a okolí a udělali si z něho útulné bydlení, kam jezdili na víkendy a dovolené. Celý zámek se jim sice opravit nepodařilo, ale i tak je to krásné místo, které stojí za návštěvu. Pan Hrubý nám vyprávěl o svém dětství, které tu na zámku strávil, když sem s otcem jezdíval. Scházeli se tu s kamarády a hledali zde únik z normalizační Prahy.

Přiznal nám, že se nikdy necítil jako nějaký zámecký pán nebo šlechtic. Zámeček bere spíše jako takovou velkou chalupu, kam si jezdí odpočinout od rušného života ve městě. Sám si v životě také zažil své, v osmdesátých letech utekl do Spojených států, odkud se mohl vrátit až v devadesátých letech. Otevřel si v Praze hudební klub a stal se z něho restauratér.

 

 

Prohlídka s průvodcem

Po výborné kávě a milém rozhovoru nám sám majitel nabídl prohlídku zámku. Ten je rozdělen do dvou částí, které jsou téměř totožné, jednu z nich využívá rodina Hrubých pro soukromé účely a druhou pronajímá hostům. V zámku se konají svatby, oslavy a různá setkání.

Již na první pohled je zřejmé, že zámek neoplývá honosnou výzdobou ani luxusním starožitným vybavením, není uveden na seznamu míst, která turisté musí vidět při návštěvě České republiky a podle mého odhadu ani většina Čechů neví, kde tento skvost hledat. Co sem tedy lidi láká, proč tu nemají o návštěvníky nouzi? Odpověď jsme zjistili během prohlídky poměrně záhy.

 

U babičky na zámku

Majitel si tu na nic nehraje. Zámek upravil a vybavil tak, jak se mu to líbí a v čem se sám cítí dobře. Samozřejmě při tom musí respektovat skutečnost, že celý objekt je památkově chráněný, ale to mu nedělá žádné problémy, protože sám dbá na to, aby se budova zachovala ve své původní podobě. Když tedy zámkem procházíte, cítíte se tu velmi domácky a vůbec vám nevadí, že místnosti nejsou dokonale vymalované a sem tam je vidět drobný nepořádek. Vše působí harmonicky a přirozeně, jako by tu žila nějaká babička, která už nemá tolik sil na úklid všech pokojů, ale o to srdečněji a pevněji vás k sobě přimkne, když se tu objevíte. Vše je tu opravdové a naprosto přirozené přesně jako Marcel Hrubý.

 

Pohoda je víc než luxus

Po celou dobu našeho pobytu nám Marcel dělal příjemného společníka a hovořil s námi jako s dobrými známými. Vykládal nám své sny a plány do budoucna. Bylo na něm vidět, jakou má radost z každé drobnosti, kterou se mu podařilo opravit. Nikdy se však ani slovem nezmínil o problémech a potížích, které mu přináší péče o jeho zámek. Nestěžoval si na nedostatek toho či onoho. Bere život s nadhledem a pohodou, která tu je všudypřítomná. To jsou přesně ty hodnoty, které do Elbančic lákají nové a nové návštěvníky, kteří nelační po luxusu.

Na světě je spoustu krásný míst, která pro nás objevili jiní, zaškatulkovali je, zkategorizovali je, důkladně je popsali a jsou uvedena ve všech možných i nemožných průvodcích. Zkusme se ale naučit hledat si svá krásná místa, své osobní nebo rodinné kulturní památky, ke kterým budeme mít osobní vztah a kde se budeme cítit dobře bez prohlídkových okruhů a bačkor dobrých leda tak na bruslení po naleštěných parketách. Zkusme někdy vyrazit na výlet bez cíle a možná se potkáme právě v Elbančicích.

 

Koukněte na:  www.elbancice.cz

 

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/07

jako součást hlavního tématu čísla „Zámky a jejich majitelé“

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

O autorovi

Miloš Špringr

Miloš Špringr

Zanechat komentář