Olga Bušková – vidím svět barevně (harmonický prostor)

Jako rozhlasová a televizní moderátorka si povídám s lidmi. Často. Už několik let. A opravdu se mi to ještě neomrzelo. Naopak to pnutí dozvědět se něco nového o někom, kdo vás zaujal, je čím dál intenzivnější. Pořád nemáte dost. Každý člověk, který se vám otevře, vás zasáhne, někdo zlehka pošimrá, jiný se vám pověstně zadře pod kůži. Ta vám časem zhrubne a zesílí, abyste byli odolnější, protože jinak by se vám z tolika podnětů a inspirace zatočila hlava. Naučíte se ty krásné lidi pozvat k sobě, pobýt s nimi a zas je nechat jít dál. Některé bytosti ovšem zasvítí natolik, že je od sebe jen tak neodeženete. Strávíte s nimi u mikrofonu deset minut, půl hodiny, hodinu a stále je to málo. Éter už vám nestačí, chcete o nich napsat, aby to bylo víc hmatatelné a trvalé. A tak si sem dnes uložím povídání s Olgou Buškovou. Labužnicí života, milovnicí dobrodružství, která umí vyčistit hlavu a navařit doma útulno. Ingredience hledejte v její kuchařce Domov jako talíř.

 

Olgo, jak je to možné, že tak svítíš a záříš, kdykoli se potkáme?

Terezo, moc děkuji! Věřím větě, která říká: „Vše, co vidíte ve mně, není moje, je vaše. Moje je to, co vidím já ve vás.“ Takže světlo a záře je tvoje!

 

To jsi mě potěšila. A vždycky jsi takhle zářila, viděla světlo v ostatních a vysílala pozitivní energii?

Rozhodně ne! Dříve jsem vinila okolí za moji nespokojenost. Nedokázala jsem přijmout zodpovědnost, že za vše, co se mi děje, mohu jen já sama. Vůbec jsem nehledala odpovědi uvnitř svého těla a sebe, ale kolem sebe. Názory okolí pro mne byly důležitější, než jak jsem to cítila já. Dělala jsem věci, které mě nebavily. Dnes vím, že to bylo důležité období, kterým jsem potřebovala projít, jinak bych si nedokázala uvědomit, že za vše jsem zodpovědná já. Jak za radost, tak za smutek. A obě moje tváře jsou v pořádku. A tak jsem svou vnitřní třináctou komnatu strachů a obav otevřela a začala ty krabice vyndávat a uklízet. Je to zábava, co vše jsem si dokázala v sobě nashromáždit, nebo co jsem dokázala naopak vytěsnit. Užívám si to.

 

Slyším dobře? Většina z nás svou třináctou komnatu buď zcela ignoruje, nebo kolem ní chodí jak kolem horké kaše a má spíš strach ji otevřít.

Mně asi hodně pomohlo, že jsem zvládla chůzi po uhlících. Předtím jsem se prošla po střepech, a když jemně našlapuji, vůbec to nebolí, je to, jako když se procházím po mechu. Z ohně jsem měla respekt, bála jsem se, že to bude pálit, že to nezvládnu. A zvládla jsem to. A zjistila, že to vůbec nepálí. A tak je to možná se vším. Se všemi strachy, se všemi obavami. Začala jsem ty své zaprášené šuplíky otevírat, postupně v nich uklízet a najednou jsem cítila, že mě to baví; postupně ze sebe sundávat domněnky, že jsem oběť a že za mé neštěstí, mou nespokojenost můžou ti ostatní. Předtím jsem byla kyselá, nespokojená sama se sebou, nešťastná ve vztazích, musela jsem začít se sebou pracovat.

 

To je pozitivní vzkaz pro čtenáře. Nebojte se svých třináctých komnat, otevřete je a pusťte se do nich. 🙂 Nikdy nenastal ten moment „au, to bolí, tohle nebudu řešit“?

Ale ano, přišel a určitě ještě přijde. Otevřela jsem nějakou situaci, ale nechtěla ji řešit, chodila kolem toho po špičkách… Ale ono mě to doběhlo – situace se vrátila nebo mě to tížilo, dokud jsem to znovu neotevřela. Pochopila jsem, že před problémem nejde utíkat, chce úplně stejně obejmout jako radost. Uvědomila jsem si, že když je člověk autentický a neschovává se sám před sebou, pohne se to dopředu. Je to proces, spirála, ale jen nikdy nevím, v jaké jsem části.