Račte vstoupit, provedeme vás zámkem Radim

Bylo nebylo. S kolegyní Jitkou jsme si v minulém roce udělaly pěší výlet podél Labe a vedly řeči o všem možném. Pozorně jsem naslouchala jejímu vyprávění o panu Bohouškovi, majiteli zámku Radim, a vzpomněla si na něj ve chvíli, kdy se připravovalo toto téma. A tak jsme se jednoho dubnového dne, který svou teplotou spíš připomínal čas prázdninový, sešly na nádvoří zámku Radim: Jitka, Míša a já s panem Bohuslavem Opatrným.

 

 

Chtěl jsem hrad, mám zámek

Pan Bohoušek od malička miloval hrady a zámky, jako kluk si jejich modely stavěl z krabiček od sirek. Renesanční zámek Radim objevil o desítky let později – v době, kdy jeho tehdejší majitel, pan Antonín Dotlačil (ten památku odkoupil od restituentů, dědiců rodiny Bukovských – pozn. red.), pracoval na náročné rekonstrukci, při které se snažil uvést objekt do jeho co možná nejpůvodnější podoby. V této činnosti mu pan Opatrný pomáhal jak manuálně, tak svými znalostmi z oboru historie a umění, až od něj nakonec zámek odkoupil. Jak sám říká: „Než jsem na tenhle zámek kývl, tak jsem viděl na sto dvacet hradů, zámků, tvrzí, panských sídel, ale Radim byla srdeční záležitost. Na stará kolena jsem slevil z hradu na zámek a jezdím sem už dvanáct let.“ A tak v té nikdy nekončící činnosti obnovy a oprav pokračuje dál.

 

Stavitel a sběratel

První věc, která mě hned při vstupu dovnitř překvapila (když pominu nepříjemný chlad ještě nevyhřátých zdí), bylo nebývalé množství historických kusů. Od obrazů, které na stěnách bojují každý o své místo, přes nábytek s neoddiskutovatelnou uměleckou hodnotou až po desítky dalších věcí, o jejichž využití nemám ani ponětí. Kde se to všechno vzalo? Vezměme to po pořádku. Pan Bohoušek coby mladý hoch a nadějný houslista chtěl nastoupit hudební dráhu, nicméně jeho tatínek ho přiměl, aby se raději věnoval vzdělání technickému. A tak se stalo, že pan Opatrný jako celoživotní stavitel domů hraje na housle hlavně pro radost. Vedle toho se celá léta sebevzdělává v historii a umění, sbírá housle, obrazy a starožitné předměty. Zatímco osmdesát procent místního mobiliáře nakoupil bývalý majitel Radimi na dražbách ze zámků na Loiře, zbytek pochází z osobní sbírky majitele současného. Sám k tomu dodává: „Já na rozdíl od řady jiných chlapů, kteří co přes den vydělali, večer propili, jsem si šel koupit támhle obrázek nebo tu housle.“

 

 

[/time-restrict]

Z půdy do temného sklepení

Poté, co jsme si prohlédly některé z mnoha komnat a vyslechly zajímavá vyprávění, vyšlapaly schody na neuvěřitelně prostornou půdu, kde by se daly pořádat taneční večery či hudební festivaly, následovaly jsme našeho průvodce do sklepení. Tam mi víc než jinde došlo, co všechno změní elektrické osvětlení. Z představy, jak se tady dříve lidé pohybovali jen za světla loučí či svíček, se mi sevřel žaludek (husí kůži jsme měly s Míšou permanentně už od vstupu do objektu, jak se zima s každým nižším patrem zvětšovala). Nicméně jsme si s velkým zájmem prohlédly černou kuchyni, jednu ze tří funkčních v Čechách, kterou zámecký pán také umí patřičně využít. „Měli jsme tu svatomartinskou noc s noční prohlídkou, tady jsme upekli sto padesát bramboráků, dvě stě koláčů a všechno se to tady snědlo,“ popisuje pan majitel nejdůležitější moment události. Ještě jsem si na okamžik vlezla do místní šatlavy (brrr) a pak už jsme pádily ven, do parku, na vzduch a za teplem slunečních paprsků…

 

Zazvonil zvonec…

…ale naší návštěvy ještě není konec. Procházíme příjemnou kavárnou, která čeká na svého nového provozovatele, a konečně vcházíme do zámeckého parku. Vítá nás malé stádo kamerunských oveček, které si pan Bohoušek pořídil kvůli spásání trávy. Je tu krásně jako ve většině zámeckých parků, kterým často dávám přednost před komentovanou prohlídkou interiéru. Některým místním dřevinám se prý čítá už přes čtyři sta let! Usedáme na obří kmen pokáceného stromu a nasloucháme dalšímu povídání o dotacích, památkářích, brigádnících a mnohých plánech pana majitele. A držíme mu palce!

 

 

Poznámka Míši: O zámečku Radim jsem se rozpovídala i doma a svým nadšením nakazila zbytek rodiny. Proto jsme si sem zakrátko udělali výlet. Pokud jste už prohlídku nějakého zámku nebo hradu absolvovali, pak vězte – tady to bude něco úplně jiného. Na rozdíl od velkých zámků, kde vás hned u dveří do pokladny přivítají blikající monitory a světelné tabule informující, v kterém čase vyráží skupina na prohlídku kterého okruhu, je na zámku Radim klid. Počet návštěvníků je relativně malý, a tak organizace vyplyne tak nějak přirozeně. Naši skupinu provázel přímo pan Opatrný a nejen že nechal návštěvníky vybrat, který okruh by rádi viděli, i jeho výklad byl nevšední. Z každého slova byla cítit úcta k jednotlivým kusům nábytku, ke všem obrazům a tapisériím, k příběhům, které v sobě každá součást mobiliáře ukrývá. Jeho přednes napovídal, že výklad nemá naučený zpaměti, sem tam odbočil k historickým zajímavostem z dalekých krajů a občas pohladil vyřezávaný sloupek postele či madlo křesla se slovy „podívejte se na tu nádheru“ a nechal návštěvníky chvilku v klidu postát a obdivovat. A opravdu je co. Však se tam zajeďte podívat.

 

Koukněte na: http://zamek-radim.cz

 

[/time-restrict]

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/07

jako součást hlavního tématu čísla „Zámky a jejich majitelé“

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

O autorovi

Profilový obrázek

Markéta Ovsíková

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Uvědomila jsem si, jak je pro mě důležitá komunikace, jak jsem ráda v kontaktu s dalšími lidmi. Do tohoto balíčku patří také organizování akcí. Za dobu své činnosti v PDČ už jsem měla nejednu příležitost podílet se na organizaci některé události či setkání. V těchto chvílích jsem jako ryba v divoké vodě, nabitá vidinou něco vytvořit. Když akce skončí, s radostí odplouvám do klidné samoty, kterou potřebuji stejně jako tvoření.

Tvůrcům časopisu a všem kolegům patří můj velký dík.

Dlouhé info

Zanechat komentář