Jiří Šavlík, zakladatel české psychosomatiky

Něco vám prozradím – až půjdete k panu doktoru Šavlíkovi na návštěvu, buďte už od začátku velmi obezřetní, protože ještě než vstoupíte do jeho bytu, procházíte odborným testováním. Začíná to zkouškou, jak se poperete s otvíracím zařízením vchodových dveří do starého pražského činžovního domu. Pak stoupáte pěšky až do nejvyššího patra po dlouhém schodišti a to, jak dlouho stoupáte a jak jste po tom udýchaní, o vás také mnohé vypoví. Když si všimnete krásy onoho schodiště, a třeba i dokonce poznáte, že je secesní, prošli jste další částí úvodního testu. A pak už se otevřou dveře a za vás vypovídá první oční kontakt, stisk ruky, výška hlasu, kterým pozdravíte, a vlastně už jste diagnostikovaní. Zdálo by se, že vše je hotovo. Ale kdepak, tady teprve všechno začíná. Stejně jako náš rozhovor.

 

 

Psychosomatika je dodneška mezi lékařskými obory popelkou. A v době, kdy jste začínal jako lékař vy, to ji možná neznal vůbec nikdo. Předpokládám tedy, že jste si ji nevybral hned po škole jako svůj obor. Jak a kdy se k vám dostala?

Původně jsem chtěl být chirurg. Ale byl jsem dost apraktický, což je pro chirurga samozřejmě velká nevýhoda. K tomu jsem měl špatný kádrový posudek. A navíc jsem těžce onemocněl. Naštěstí. Ano, záměrně říkám naštěstí, protože mým nejoblíbenějším životním heslem je, že všechno zlé je k něčemu dobré. Měl jsem hepatitidu, tři měsíce to bylo hodně zlé, pak jsem to dva roky doléčoval. A ze všech výše jmenovaných důvodů jsem chirurgie musel nechat, protože to se nedalo zvládat. Ale díky své nemoci jsem přišel k psychosomatice.

 

To budete muset vysvětlit jak.

Když jsem se po té nemoci dostal z nejhoršího, měl jsem silný neurastenický syndrom, musel jsem držet přísnou dietu, nic mě nebavilo, už mi chtěli psát invalidní důchod… A tu jsem potkal jednoho kamaráda z oboru a ten mi říká: „Hele, to já jsem měl taky. A taky už mi psali důchod. Tak jsem přestal pracovat, odstěhoval jsem se do hájovny, tam jsem poslouchal ptáky a jednoho dne jsem se naštval, řekl jsem si – Tohleto je houby život! A přestal jsem držet dietu, napil jsem se vína a uzdravil jsem se.“ A já to udělal po něm a taky jsem se uzdravil. Takže takhle u mě poprvé zafungovala psychosomatika. Ukázalo se, jak moc důležitý je můj vlastní sebekoncept. Dokud jsem si myslel, že jsem nemocný, tak jsem byl nemocný. A když jsem si řekl: Ne, já jsem zdravý, bylo to tak.

 

Co na to říkalo vaše exaktní vzdělání? Podle něj by měla játra, kterým nabídnete sklenku vína, vyloženě trpět.

Játra si oddechla a celý člověk byl rád. On ten princip slasti – samozřejmě mluvím o rozumných mezích, ne o alkoholismu nebo nezřízeném přejídání se – je něco, co je pro život velice důležité. Alkohol mám dodneška rád, víno je fajn a „pivem si léčím kdeco“. Dám si ale jedno, maximálně dvě, tělesno je uspokojeno, a tím pádem duše taky.

 

 

Na tom vašem vředu je zajímavé nejen to, jak jste si ho léčil, ale také způsob, jakým jste si ho diagnostikoval, že ano?

Já jsem se kamarádil s herečkou Helenou Růžičkovou. To byla fantastická bytost s neuvěřitelnou energií! Často jsem jí říkal, že by na ni mohly svítit celé Holešovice. A ona mi samozřejmě taky věštila a při té příležitosti řekla: „Ty máš vředa. Mezi žaludkem a dvanáctníkem, takhle napravo.“ A ještě přidala naprosto přesný nákres, kde a jak velký ten vřed je. Bez jakýchkoli anatomických znalostí. Já jsem tomu moc nevěřil, ale nedalo mi to a nechal jsem si u kamaráda udělat rentgen a bylo to přesně tak, jak ona nakreslila. A teď mi to vysvětlete! Jak ona to mohla vědět? Já netuším, ale byl to pro mě další důležitý životní příběh, kdy jsem se setkal s něčím mezi nebem a zemí, s něčím, čemu nerozumím, ale vím, že to může existovat. A myslím, že i to mě dál formovalo a formuje při mém přístupu k lidským nemocem a k psychosomatice.

 

A jak tedy ta opravdová psychosomatika vstoupila nikoli do vašeho osobního, ale profesního života?

Na jednom z mých prvních pracovišť, na čtvrté interně, kde jsem pracoval od roku 1968 do roku 1976. Tam jsem začal s psychosomatikou, ale zpočátku jsem s ní měl obtíže. Kolegové mě zpočátku brali trochu jako exota, ale přátelsky. Jeden docent mi říkal: „Jirko, ty s tou tvojí psychosomatikou…“ Ale nakonec jsem byl přijat, měl jsem i klinické semináře na to „svoje“ téma. Ale důležitá je osoba jednoho pacienta, který trpěl ruminací – nemoc, kdy se po jídle ze žaludku vrátí obsah do úst a člověk ho znova spolkne. Velmi nepříjemná nemoc. A já tohoto pacienta dostal na starost. Povídali jsme si spolu a zabrousili jsme i na otázku sexu, která je tak důležitá, že musí vždycky padnout. A on začal být nervózní, ošívat se, ale zároveň o tom mluvil jakoby bez zájmu. A příště nepřišel, neozval se ani se neomluvil, ačkoliv jinak byl slušný a korektní. Až po letech mě vyhledal a říkal: „Víte, já jsem k vám přestal chodit, protože mně ta otázka sexu začala být protivná. Já jsem si uvědomil, že jsem homosexuál. Trápil jsem se tím, nechtěl jsem si to přiznat. No, a kvůli té ruminaci jsem absolvoval náročnou operaci, která můj problém ještě zhoršila. Ale jednoho dne jsem šel do vinárny, kde se scházeli homosexuálové, a tam jsem si přiznal svou sexuální orientaci se vším všudy a pane doktore, od té doby já neruminuju.“ Tak to je můj klíčový případ a řekl bych, že od té doby jsem psychosomatiku začal dělat opravdu seriózně a vážně. Od té doby vím, že je dobrá a že je lepší než chirurgie, která třeba zrovna tomuto pacientovi nepomohla. Klasická biologická medicína je karteziánská, mechanistická, je to materialistický přístup k věci, kladka, páka, kolo na hřídeli, nakloněná rovina, fyzika. Zároveň je to medicína fantastická a dovede lidskému zdraví neuvěřitelně pomoci, pracoval jsem na interně, dobře vím, jací jsou tam machři a co všechno dovedou, ale je to pořád medicína mechanistická, biologická nebo biologizující. Tečka. A všechno ostatní je cizí. A než se prosadí nové paradigma, ve kterém bude rovnocenně figurovat i psychosomatika, bude to ještě trvat. Max Planck, když přišel s kvantovou mechanikou, říkal, že zastánci té předchozí fyziky musí nejprve vymřít, aby se mohla prosadit. A já myslím, že s psychosomatikou je to stejné.

 

Vy jste ale, pokud vím, vzdor tomu, že psychosomatika byla a je vnímána jako něco podružného nebo nevědeckého, vedl svého času vyloženě psychosomatické léčebné lůžkové zařízení s ambulancí. Je to tak?

Ano, to byla krásná shoda všech okolností, které mi tenkrát byly nakloněny, a i když to netrvalo dlouho, byla to báječná zkušenost. Bylo to v sedmdesátých letech v Třebotově a ano, bylo to vlastně psychosomatické oddělení v Československu. Byli jsme vedeni jako Interní psychosomatické oddělení, ale měli jsme samostatný režim. Běžně na interně do vás ráno v šest nebo ještě dřív šťouchne sestra a odebírá krev, moč, měří teplotu a tak dále. A pak člověk leží a teprve v osm hodin přijde snídaně. Já jsem pacienty budil v sedm, v půl osmé a hned potom byla snídaně. Tam byla totiž hospitalizovaná spousta lidí právě se žaludečními vředy a ti mají největší potíže nalačno po ránu. Tak já jsem je nenechal lačnit. Další zvyklost je, že doktor přijde na vizitu, která trvá několik minut, a pak pacient celý den leží a kouká do stropu. Já jsem zavedl režim psychoterapeutické komunity, aby měli celodenní program, ne pobyt na lůžku, v jeho rámci probíhala i pracovní terapie. Dovolil jsem pacientům, aby natírali klandr, sekali trávu a podobně. Musel jsem podepsat prohlášení, že pokud se komukoliv cokoliv stane, tak to odnesu, protože to je porušení nemocničního řádu, ale já jsem si to obhájil a nikomu se nic nestalo. Pacienti pracovali pokud možno venku, na vzduchu, pak si odpočinuli, pak měli arteterapii, muzikoterapii, relaxaci. V týmu byl kromě mě ještě jeden internista, velmi intuitivní člověk, skvělá staniční sestra, úžasně vstřícná a laskavá k pacientům. Osoba zdravotní sestry je mimochodem v nemocnici velice podstatná. Proto jsem dbal na to, aby i ostatní sestřičky byly hezké, milé, přátelské. Už tehdy jsem měl v týmu fyzioterapeutku. Ta s lidmi cvičila, chodila na procházky (budova byla umístěna v rozsáhlém lesoparku) a při nich se dověděla i leccos o jejich životě a to, co bylo důležité, pak diskrétně „propíchla“ mně a já jsem díky této „výzvědné“ službě měl zase lepší představu o životech a nemocech svých pacientů a lépe jsem je mohl léčit. Přičemž to samozřejmě bylo spíše veřejné tajemství, od začátku bylo jasné, že mi to pacienti po sestře vzkazovali, ale byl to dobrý způsob.

V týmu byl i psycholog a psychiatr, který měl na starost psychofarmakologii, takže kompletní kompetentní tým, ve kterém se vždycky našel někdo, kdo mohl trefit hřebíček na hlavičku. A najednou se ti pacienti uzdravovali sami.

Čili to byl takový můj první pilotní pokus. Jak dlouho ten pokus trval? Trval tři roky a skončil tím, že strana a vláda zakázaly psychosomatiku, poněvadž to byla reakční pavěda. Po letech jsem se dověděl, že na mě byl taky nasazený udavač a donášel na mě na sekretariát strany, respektive StB, jak se chovám a jestli náhodou neprovozuju nějaké západní reakční pavědy. Takže i toto jsou peripetie psychosomatiky, která není jen vědou o duši a těle, ale o celém člověku a o celé společnosti, která hraje v našem zdraví taky velkou roli.

 

Kam vás život zavál po zrušení experimentu v Třebotově?

Pak jsem přesídlil na Vinohrady na Kliniku pracovního lékařství, kde jsem měl příležitost dělat psychosomatiku v optimálních podmínkách, stal jsem se členem Kliniky pracovního lékařství a současně primářem oddělení pro pracovníky v zahraničí a díky tomu jsem mohl pracovně často cestovat. Byl jsem v Mongolsku, v Libyi, v Súdánu, v Turecku. Později jsem zjistil, že mi to pár lidí i závidělo, což se ukázalo, když přišla revoluce a já dostal nabídku, že bych vedl subkatedru psychosomatiky na lékařské fakultě.

 

To jste musel mít radost.

No ano, ale jen chvíli. Bohužel se objevili tací, kteří mě u proděkana pomluvili jako udavače StB, a jelikož proti pomluvě není žádného léku, nebylo mi nic platno ani to, že jsem si sehnal potvrzení, že jsem nikdy nebyl udavačem ani agentem, ani nic takového. Pomluva (navíc přiživována dalšími pomluvami v širším okolí, na což jsem měl několik svědků) už se nesla Prahou, a já jsem rok nemohl sehnat místo. Byl jsem nezaměstnaný a opakovaně se mi stávalo, že šel proti mně známý člověk a přešel na druhou stranu, protože jsem pro něj byl udavač. Tahle epizoda mi na dlouho zničila profesní i osobní život. Dopadl jsem hodně natvrdo a bylo těžké se zvednout. Navíc v tom hrála roli i zrada člověka, o němž jsem si myslel, že byl třicet let mým kamarádem, který vyvinul hodně úsilí, aby mě zničil, což se mu svým způsobem podařilo, a to mě hodně sebralo.

 

Co na to říkala vaše psychosomatika, na tyhle ty všechny události?

No, tak stonal jsem, samozřejmě. Ale pak jsem se z toho samozřejmě vystonal.

 

A odpustil jste?

Vždycky si říkám, že už jsem odpustil, protože je nedůstojné mít v sobě ten resentiment, často si říkám, že už jsem to strávil, ale opakovaně zjišťuju, že mi to pořád v té hlavě leží. Nicméně, i v tomto případě je vše zlé pro něco dobré, protože já jsem se musel vypořádat s lidskou zlobou, o které se píšou knihy a točí filmy, já to zažil na vlastní kůži a jsem na sebe svým způsobem hrdý, že jsem to nějak přestál.

 

Kde všude jste tedy pracoval po roce 1989?

Nejprve v Rustonce rok a půl jako závodní lékař, to byla má dolní úvrať celé mojí profesionální kariéry, pak jsem dělal primáře v denním stacionáři na Horní Palatě, pak jsem měl ambulanci na poliklinice a tam odtud jsem šel do důchodu.

 

Takže teprve v důchodu jste začal mít soukromou praxi?

Ano, teprve v důchodu.

 

A neuvažoval jste o soukromé praxi už dříve? To se přece vyloženě nabízelo.

Co vám mám na to říci? Jsou to věci, které člověk dělá a neví vlastně, proč. Řada známých, kamarádů a kolegů mi říkala: Prosím tě, proč si neuděláš soukromou praxi? A já jsem dál a dál pracoval na státním a se soukromou praxí jsem začal až v penzi, přestože jsem to měl udělat už dávno. No, neudělal, no. Tak aspoň jsem to stihl teď.

 

A baví vás to, ta soukromá praxe?

Baví mě psychosomatika. Já se tím pořád zabývám, stále mi přichází nové a nové impulsy, stále mám o čem přemýšlet. Je tu spousta témat, která rozpracovávám, a stále je to pro mě velice inspirativní a zajímavé.

 

Mně o vás řekl pan doktor Hnízdil. Jak dlouho se znáte?

My spolupracujeme už dlouhá léta, psali jsme spolu knížky, přednášeli jsme a tak dále. On je nesmírně inteligentní, kreativní a má obrovský tah na bránu. Takže on třeba zařídil, že jsme přednášeli opakovaně pro poslance v Národním shromáždění. Oba jsme byli mnohokrát zváni, abychom někde přednášeli nebo měli rozhovory v televizi, ale já jsem se na to necítil, takže jsem to vždycky přenechával jemu. On tam naopak chodil rád, rychle se osvědčil, získal si věhlas a dělal a dělá pro psychosomatiku obrovský kus práce tím, jak ji popularizuje. Jsem rád, že o mně říká, že se ode mě učil, ale on si velice rychle vypracoval svoji metodu, která je jenom jeho a kterou používá při léčbě. Já ji respektuju, dělá to dobře, i když trochu jinak než já. Má terapeutické úspěchy, protože se umí do svých pacientů vcítit.

 

Co k vám nejčastěji pacienty přivádí?

Často ke mně chodí pacienti, kteří si stěžují na doktory, že jsou nevcítiví, neempatičtí. Já ale vnímám, že ta neempatie je v současné době daleko širším a masivním problémem. A rozhodně nejen v medicíně. Místo lásky a sympatie je tu koupě, prodej, výměna. Všechno je zkomercionalizované, všechno je konkurenční boj. Jeden sociolog označil současnou dobu jako narcistní a já s tím nemohu než souhlasit. Přijímat, vzhlížet se v sobě, sytit svoje dětské nezralé potřeby slastí, preferovat se před ostatními, to všechno jsou nešvary současné doby, které podporuje reklama, obchod a touha po zisku. Nemůžeme se divit, že v takovéto době lidé stůňou.

 

A jak tedy vyšetřujete a léčíte vy?

Když ke mně přijde klient, tak ho v podstatě v první hodině stačím vyšetřit natolik, že si udělám sám pro sebe jeho diagnózu, zjistím, co a jak by potřeboval změnit a kde je příčina jeho potíží. Jenže pak ho další týdny a někdy i měsíce léčím, než to on pochopí taky, ale po svém – a o to právě jde.

 

To mu nemůžete hned na rovinu říci, co vidíte a co by měl dělat? A neprotahovat to na další dobu? Ne, to zkrátka nejde. Je to intervence zvenčí a to většinou každý z nás nese špatně. S tím mým vhledem souvisí i mnohé poukazy na změnu životního stylu a to je taky bolavá věc, protože lidi velice neradi a špatně mění svoje životní návyky. Na to člověk potřebuje čas, aby se s tím srovnal, respektive aby si na to s mojí pomocí přišel vlastně sám.

 

A stane se vám někdy, že musíte pátrat po příčině déle než tu hodinu?

Po hodině, nejpozději dvou vím alespoň rámcově, v čem to pacientovo stonání spočívá. Ale protože v medicíně si člověk nemůže dovolit být přibližný, ale naopak velice přesný a exaktní, tak v další terapii, když jsem na rozpacích, si volám na konzultace rodinné příslušníky a jejich výpovědi mi tu skládanku udělají zase jasnější. Zajímá mě zejména rodinná anamnéza a dětství pacienta. To je velice důležité. Většinou narazíme na nějaký malér v dětství, větší či menší, ať už je to neempatická matka, rozvod rodičů nebo otec alkoholik. V prvních třech, respektive šesti letech života obvykle narazíme na něco pro život neuspokojivého, co se s tím člověkem pak další život táhne, aniž by on si uvědomil jak a proč. Měl jsem kupříkladu pacientku, která když jako malá nechtěla něco jíst, protože jí to nechutnalo, tak ji doma seřezali a pak zavřeli na půdu a poslouchali, jestli bude brečet. A ona se naštvala a nebrečela. Může se to zdát jako banální historka, ale pro lékaře je důležité ji znát. On pak lépe chápe, proč je ten pacient kupříkladu nepřátelský, negativní, podezřívavý, vztahovačný. Když lékař zjistí, jak ten daný člověk prožíval dětství, jak se k němu chovali rodiče, tak může rozumět jeho dospělému chování a může rozumět i jeho chorobě. Poněvadž ta choroba je v podstatě informace o tom, jak ten člověk žil. A je to jako s trestním rejstříkem, což je má oblíbená metafora, kterou používám: v rejstříku, v životě i ve zdraví, se některé menší hříchy dají vymazat, ale u těch větších je záznam o přestupcích nebo trestním stíhání na celý život.

 

A je vaše následná terapie vždycky úspěšná?

Ve velké většině případů skutečně po různě dlouhé době pacient pochopí princip svého stonání a uzdraví se. A když to nepochopí, tak se prostě nevyléčí. Nebo se vlastně ve svém nevědomí ani nechce vyléčit. Měl jsem i případ pacienta, kde se nám pomocí změny životního stylu, nastaveného režimu a návyků podařilo skutečně odbourat na několik měsíců léky, které bral, a ten muž byl po celou tu dobu bez obtíží. Ale pak se zase vrátil ke starým návykům a všechno tu bylo nanovo. Jeho choroba mu pomáhala zvládat život v těžkých podmínkách, které si postupně do svého života sám vložil – tomu se říká druhotný zisk z choroby.

A to jsou vlastně neléčitelní lidé. Nemůžou za to, ale mají ve svém založení jakýsi skrytý masochismus. „To je dobře, že je mi zle. Já si vlastně ani nezasloužím, aby mi bylo dobře.“ Jsou tím zároveň sami sobě a svému okolí zajímaví, mají téma k rozhovoru, téma k přemýšlení a velice často to jsou lidi velmi schopní, šikovní, inteligentní, ale ten koncept mají takovýto. A opět – je to koncept v jejich nevědomí, na přímou otázku by vám samozřejmě odpověděli, že oni se chtějí uzdravit.

 

A můžete mi vysvětlit, jak je to podle vás s tím nevědomím?

S terminologií nevědomí přišel Freud, ale o tomto fenoménu se jaksi vždy vědělo a často i publikovalo, ale nesoustavně. Současní fenomenologové ale tvrdí, že žádné nevědomí neexistuje a všechno je vědomí. Ale já z praxe vím, že to není pravda, že to nevědomí existuje, dokonce že představuje největší podíl na našem psychickém životě. Nevědomí či podvědomí, někteří to rozlišují. Prostě člověk spoustu věcí dělá, aniž by sám věděl proč a aniž by těmto důvodům věřil. A já teď potřebuju najít argument a důkaz, abych se mohl s těmi filozofy, kteří hlásají neexistenci nevědomí, jaksi argumentovaně setkat.

Říká se, že jednou z cest do nevědomí je vtip, a já mám humor rád, takže při své léčbě velice často používám vtipy, především židovské.

 

Tak byste nám mohl na závěr nějaký váš oblíbený říct, ne?

To ke mně přišel pacient, že ho často bolí hlava, nespí a má zažívací potíže. Ukázalo se, že má taky někde nějaký finanční dluh. A já přišel s anekdotou: To takhle starej Kohn večer před spaním heká, převaluje se, nemůže usnout. A Sára na to: Co je, Kohn? A on: Ale, naproti přes ulici Ábelesovi mám zítra vrátit deset tisíc a já je nemám. A Sára si hned ví rady, otevře okno a zařve: Ábeles, můj starej jim zítra má dát deset tisíc? A rozespalý Ábeles na to: Ja, stimmt, opravdu jo. A Sára dodá: Tak on je nemá! Vrátí se do postele a říká Kohnovi: Tak a teďka nebude spát on. Taková anekdota samozřejmě žádnému člověku dluhy nezaplatí, ale hraje nějakou roli v jeho nevědomí. On jaksi mimochodem pochopí, že i ten jeho problém má řešení. Že každý problém má řešení. Že se nad něj dá povznést. Že se mu můžeme dokonce i zasmát. Židovské anekdoty jsou znamenité vstupenky do nevědomí. Pofoukání bebíčka, náplasti na nemoc, a kdyby nic jiného, tak taky skvělé koření života, protože smích, vtip a veselá mysl jsou přece půl zdraví.

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/08

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

O autorovi

Petra Kruntorádová

Petra Kruntorádová

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích i televizích a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem a tátou rodinné vydavatelství a baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Dlouhé info

Zanechat komentář