Rozhovor s Jiřím Šavlíkem, zakladatelem české psychosomatiky

Něco vám prozradím – až půjdete k panu doktoru Šavlíkovi na návštěvu, buďte už od začátku velmi obezřetní, protože ještě než vstoupíte do jeho bytu, procházíte odborným testováním. Začíná to zkouškou, jak se poperete s otvíracím zařízením vchodových dveří do starého pražského činžovního domu. Pak stoupáte pěšky až do nejvyššího patra po dlouhém schodišti a to, jak dlouho stoupáte a jak jste po tom udýchaní, o vás také mnohé vypoví. Když si všimnete krásy onoho schodiště, a třeba i dokonce poznáte, že je secesní, prošli jste další částí úvodního testu. A pak už se otevřou dveře a za vás vypovídá první oční kontakt, stisk ruky, výška hlasu, kterým pozdravíte, a vlastně už jste diagnostikovaní. Zdálo by se, že vše je hotovo. Ale kdepak, tady teprve všechno začíná. Stejně jako náš rozhovor.

 

 

Psychosomatika je dodneška mezi lékařskými obory popelkou. A v době, kdy jste začínal jako lékař vy, to ji možná neznal vůbec nikdo. Předpokládám tedy, že jste si ji nevybral hned po škole jako svůj obor. Jak a kdy se k vám dostala?

Původně jsem chtěl být chirurg. Ale byl jsem dost apraktický, což je pro chirurga samozřejmě velká nevýhoda. K tomu jsem měl špatný kádrový posudek. A navíc jsem těžce onemocněl. Naštěstí. Ano, záměrně říkám naštěstí, protože mým nejoblíbenějším životním heslem je, že všechno zlé je k něčemu dobré. Měl jsem hepatitidu, tři měsíce to bylo hodně zlé, pak jsem to dva roky doléčoval. A ze všech výše jmenovaných důvodů jsem chirurgie musel nechat, protože to se nedalo zvládat. Ale díky své nemoci jsem přišel k psychosomatice.

 

To budete muset vysvětlit jak.

Když jsem se po té nemoci dostal z nejhoršího, měl jsem silný neurastenický syndrom, musel jsem držet přísnou dietu, nic mě nebavilo, už mi chtěli psát invalidní důchod… A tu jsem potkal jednoho kamaráda z oboru a ten mi říká: „Hele, to já jsem měl taky. A taky už mi psali důchod. Tak jsem přestal pracovat, odstěhoval jsem se do hájovny, tam jsem poslouchal ptáky a jednoho dne jsem se naštval, řekl jsem si – Tohleto je houby život! A přestal jsem držet dietu, napil jsem se vína a uzdravil jsem se.“ A já to udělal po něm a taky jsem se uzdravil. Takže takhle u mě poprvé zafungovala psychosomatika. Ukázalo se, jak moc důležitý je můj vlastní sebekoncept. Dokud jsem si myslel, že jsem nemocný, tak jsem byl nemocný. A když jsem si řekl: Ne, já jsem zdravý, bylo to tak.

 

Co na to říkalo vaše exaktní vzdělání? Podle něj by měla játra, kterým nabídnete sklenku vína, vyloženě trpět.

Játra si oddechla a celý člověk byl rád. On ten princip slasti – samozřejmě mluvím o rozumných mezích, ne o alkoholismu nebo nezřízeném přejídání se – je něco, co je pro život velice důležité. Alkohol mám dodneška rád, víno je fajn a „pivem si léčím kdeco“. Dám si ale jedno, maximálně dvě, tělesno je uspokojeno, a tím pádem duše taky.

 

 

Na tom vašem vředu je zajímavé nejen to, jak jste si ho léčil, ale také způsob, jakým jste si ho diagnostikoval, že ano?

Já jsem se kamarádil s herečkou Helenou Růžičkovou. To byla fantastická bytost s neuvěřitelnou energií! Často jsem jí říkal, že by na ni mohly svítit celé Holešovice. A ona mi samozřejmě taky věštila a při té příležitosti řekla: „Ty máš vředa. Mezi žaludkem a dvanáctníkem, takhle napravo.“ A ještě přidala naprosto přesný nákres, kde a jak velký ten vřed je. Bez jakýchkoli anatomických znalostí. Já jsem tomu moc nevěřil, ale nedalo mi to a nechal jsem si u kamaráda udělat rentgen a bylo to přesně tak, jak ona nakreslila. A teď mi to vysvětlete! Jak ona to mohla vědět? Já netuším, ale byl to pro mě další důležitý životní příběh, kdy jsem se setkal s něčím mezi nebem a zemí, s něčím, čemu nerozumím, ale vím, že to může existovat. A myslím, že i to mě dál formovalo a formuje při mém přístupu k lidským nemocem a k psychosomatice.

 

A jak tedy ta opravdová psychosomatika vstoupila nikoli do vašeho osobního, ale profesního života?

Na jednom z mých prvních pracovišť, na čtvrté interně, kde jsem pracoval od roku 1968 do roku 1976. Tam jsem začal s psychosomatikou, ale zpočátku jsem s ní měl obtíže. Kolegové mě zpočátku brali trochu jako exota, ale přátelsky. Jeden docent mi říkal: „Jirko, ty s tou tvojí psychosomatikou…“ Ale nakonec jsem byl přijat, měl jsem i klinické semináře na to „svoje“ téma. Ale důležitá je osoba jednoho pacienta, který trpěl ruminací – nemoc, kdy se po jídle ze žaludku vrátí obsah do úst a člověk ho znova spolkne. Velmi nepříjemná nemoc. A já tohoto pacienta dostal na starost. Povídali jsme si spolu a zabrousili jsme i na otázku sexu, která je tak důležitá, že musí vždycky padnout. A on začal být nervózní, ošívat se, ale zároveň o tom mluvil jakoby bez zájmu. A příště nepřišel, neozval se ani se neomluvil, ačkoliv jinak byl slušný a korektní. Až po letech mě vyhledal a říkal: „Víte, já jsem k vám přestal chodit, protože mně ta otázka sexu začala být protivná. Já jsem si uvědomil, že jsem homosexuál. Trápil jsem se tím, nechtěl jsem si to přiznat. No, a kvůli té ruminaci jsem absolvoval náročnou operaci, která můj problém ještě zhoršila. Ale jednoho dne jsem šel do vinárny, kde se scházeli homosexuálové, a tam jsem si přiznal svou sexuální orientaci se vším všudy a pane doktore, od té doby já neruminuju.“ Tak to je můj klíčový případ a řekl bych, že od té doby jsem psychosomatiku začal dělat opravdu seriózně a vážně. Od té doby vím, že je dobrá a že je lepší než chirurgie, která třeba zrovna tomuto pacientovi nepomohla. Klasická biologická medicína je karteziánská, mechanistická, je to materialistický přístup k věci, kladka, páka, kolo na hřídeli, nakloněná rovina, fyzika. Zároveň je to medicína fantastická a dovede lidskému zdraví neuvěřitelně pomoci, pracoval jsem na interně, dobře vím, jací jsou tam machři a co všechno dovedou, ale je to pořád medicína mechanistická, biologická nebo biologizující. Tečka. A všechno ostatní je cizí. A než se prosadí nové paradigma, ve kterém bude rovnocenně figurovat i psychosomatika, bude to ještě trvat. Max Planck, když přišel s kvantovou mechanikou, říkal, že zastánci té předchozí fyziky musí nejprve vymřít, aby se mohla prosadit. A já myslím, že s psychosomatikou je to stejné.

 

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/08

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

O autorovi

Petra Kruntorádová

Petra Kruntorádová

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích i televizích a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem a tátou rodinné vydavatelství a baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Dlouhé info

Zanechat komentář