Rozhovor s manželi Liškovými o Divadle bratří Formanů, dobročinnosti a rozdávání radosti

Žijí v malé vesničce, o které by se dalo říct, že zde dávají lišky dobrou noc. Manželé Věra a Pavel Liškovi rozhodně v žádném liščím doupěti zalezlí nejsou. Jsou spolu přes dvacet let, mají tři děti a výtvarný ateliér. Mimo jiné provádějí výzdoby interiérů v nemocnicích, školkách, školách, dětských domovech… Přeměňují staré na nové a ze své společné práce mají radost. A protože, jak už to tak bývá, na zkrášlování prostor a vytváření barevnějšího světa pro děti nebývají peníze, založili neziskovou organizaci Duhový domov. Pod její hlavičkou pořádají velkolepé společenské a kulturní akce. Díky nim jsme se mohli v uplynulých letech v jedinečném areálu hospitálu Kuks setkat třeba s Divadlem bratří Formanů, s Jardou Duškem, Jurou Pavlicou a mnohými dalšími.

 

Představte si několikadenní liják s vichřicí, která odnáší cokoliv, co jí přijde do cesty. Zahrady zůstávají bez stromů, trampolíny poletují vzduchem a na nádvoří magického zámku se odehrává ještě magičtější představení. Atmosféra, která by se dala krájet, v hledišti desítky statečných, vybavených trpělivostí, tolerantností, ochotou k sebeobětování a pláštěnkou. Pomocí loutek, stínohry, výtvarné dekorace i působivého hlasu a hudby ožívají karavany velbloudů, otevírají se brány velkolepého paláce a pod nebem plným hvězd se rozprostírá nedozírná krajina pouště. Pro malé i velké diváky, herce i organizátory několikanásobný adrenalin. Sedíme s dětmi pod dekou, Matěj Forman všem roznáší horký čaj… a to vše se směsicí různých pocitů sledují Věra a Pavel. Vyvrcholení desítek hodin práce a spolupráce všeho druhu. Díky počasí nikdo netuší, zda se představení dohraje až do konce… a přitom vše začalo tak idylicky. Jahodovými knedlíky na zahradě bývalého letního sídla baronky. Ale popořadě:-)

 

Během kulturních akcí, které organizujete, vás většinu času potkáváme spolu. Spolu tvoříte ve vašem výtvarném ateliéru, společně přetváříte interiéry… Žádné nástupy v šest ráno do práce, „rodinný“ víkend a čas od času pár dní „společná“ dovolená? I teď v dopoledních hodinách sedíme ve čtyřech nad prostřeným stolem. Nikdo nikam nechvátá.

Pavel: Tvoříme spolu. My už jsme spolu strašně dlouho a stále nás to baví. Můžeme se na sebe spolehnout. Věruška je komunikátor, všechno domluví, já jsem schopný udělat plno práce v jiných oblastech. Všechno funguje. Čas od času pracuji sám. Restauruji třeba dřevěné podlahy, což je tvůrčí práce, u které si dost vyhraji. Baví mě. Sám si tahám všechny ty stroje, sám jsem třeba celý den, ale není to taková radost, jako když děláme spolu. V naší partnerské práci je přesah. Je tam úplně jiná energie, euforie, nadšení… i když se občas dohadujeme. I když Věrka někdy řekne: „Tohle uděláš,“ a já jí řeknu, že to nejde. A ona říká: „A to jde.“ Nakonec zjistí ona, že to nejde, nebo já, že to jde… Ale tahle možnost být spolu je to, co nás baví nejvíc.

 

Dnes vás zná spoustu lidí jako výtvarníky, organizátory kulturních akcí, zakladatele neziskové organizace Duhový domov… Jak to všechno začalo?

Věra: My jsme dlouho cestovali, a když už jsme někde pracovali, tak jsme vždy byli takoví vedoucí. Pavel dělal vedoucího výroby, vedli jsme spolu hotel. Vždycky jsme měli hodně peněz, velkou zodpovědnost. Rozhodnutí změnit stávající životní styl nastalo v době, kdy Pavel pracoval jako ředitel výroby v trutnovské tiskárně. Měl na starost hodně lidí, zodpovědnost, kam se člověk podíval… postupem času velký stres. Budil se tenkrát ve dvě v noci.

Pavel: A jednoho dne jsem si řekl dost. Přestávám chodit do práce.

Věra: A odjel do Ameriky. Přestal být ředitelem a jel kácet stromy.

Pavel: Psal se rok 2000. V mezičase jsme už tady u nás spolu občas dělali keramiku, a když za mnou po nějaké době Věra přijela, začala tu keramiku malovat tam. Nakoupila si tam ve velkoobchodu polotovary, seznámili jsme se s jedním židem, kterému se to moc líbilo, a vzal nás k sobě do hor.

 

Kde přesně jste tedy žili?

Pavel: V Kalifornii. U jezera Lake Tahoe. Je to nádherné místo, kde byla v šedesátých letech olympiáda. Žili jsme u jezera, které je 2 500 metrů nad mořem, okolo jsou hory a plno lyžařských středisek. V zimě jsem tam dělal vlekaře (směje se), v létě jsem kácel stromy.

Věra: Chtěli jsme tam zůstat, jenže přišlo jedenácté září a my zrovna byli v Čechách. Byla jsem těhotná s naší první dcerkou a přišel strach. Nevěděli jsme, co se děje, měli jsme pocit, že začíná nějaká válka, a tak jsme se tam už nikdy nevrátili. Pavluša pak ještě pracoval ve Švédsku a ve Švýcarsku.

 

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/05

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

O autorovi

Lucie Suchá Groverová

Jsem především Člověk, kterého velmi baví život. Dnes a denně jsem fascinovaná tím, co mohu prožívat, poznávat…z mnoha úhlů pohledu. Mám dar umět stále vnímat svět “očima nadšeného dítěte” a zároveň stát pevně nohama na zemi. 

Radost ze psaní, ale i možnost zabývat se právě těmi různými úhly pohledu na život, je to, co mne spojuje s Pravým domácím časopisem.

V současné době jsem autorkou tří knih a společně s mužem a našimi pěti potomky, spravujeme rodinné vydavatelství KOŘENY.

V ČR jsem tzv. průkopnicí prenatální komunikace prostřednictvím intuitivní kresby, která je velice účinnou technikou k práci s pocity, pochopení sebe samého, napojení se na dítě a spol. Kresbu, ale i mnohé další, předávám ženám na workshopech zaměřených na přípravu k porodu. Kromě práce spojené s obdobím těhotenství se věnuji i dalším přechodovým obdobím života na setkáních určených ženám i mužům.

Jednou z mnoha srdečních záležitostí je pro mne designování skla cínem. Také mě ohromně baví recyklovat staré, nebo rozbité věci, které by se dali klidně vyhodit a vytvářet z nich nové. Miluji vše, co má svůj jedinečný příběh.

http://luciegroverova.sweb.cz/materstvi.html

http://www.koreny.net

Dlouhé info

Zanechat komentář