Sandra Silná, rozhovor s farářkou z Brna

Farářka Sandra Silná působí na faře Církve československé husitské v Brně teprve dva roky, za tu dobu se však stala nepřehlédnutelnou brněnskou figurou. S povoláním farářky začala dříve – před jedenácti lety v Praze na Břevnově. V letech 2008–2016 také zastávala pozici generální sekretářky Ekumenické rady církví v ČR. Vystudovala husitskou teologii, judaistiku a psychosociální studia na Husitské teologické fakultě UK v Praze. Přesto působí v kontextu církevním poněkud atypicky. Pracovala jako knihovnice, servírka, několik let podnikala jako provozovatelka čajovny. Je potetovaná, včelaří a vaří pivo. Sandra patří mezi lidi, kteří se nepřestávají učit. Současně studuje pivovarnictví na Střední průmyslové škole potravinářských technologií v Praze a environmentální studia na Fakultě sociálních studií na Masarykově univerzitě v Brně.

 

V Sandře Silné vnímám jedinečnou kombinaci: spojení teologického a environmentálního pohledu na svět. V současné době se toto propojování odehrává na brněnské faře na Botanické. Jasné nomen omen. Křesťanská spiritualita se potkává s člověkem jako bytostnou součástí přírody. A mezi oběma kvete živý sociální prostor. Skrze farářku Sandru Silnou se dějí kázání, budování farní zahrady, nedělní brunche, svatby, včelaření, pivovaření… Církev československá husitská svěřila faru na Botanické do opatrování ženě, která by utáhla víc než pár volů. Zároveň dělá Sandra spoustu věcí, které běžně farářky nedělají. Rozhodly jsme se, že bychom měly její život trochu víc probrat. A bylo toho k probírání tolik, že rozhovor ani nevznikl najednou, ale po kouskách, v osobních setkáních a v korespondenci. Tak trochu v běhu. Sandra působí velmi klidně, ale věnuje se tolika aktivitám, že mezi jednotlivými nutně musí přebíhat. Jedna naše debata se odehrává mezi fakultou, ze které vychází se synkem za ruku, a další pivovarnickou seancí s kamarádem na faře. Na skleničku se zastavujeme v malé vinárně, ale ani tam nemám Sandru jen pro sebe – s přítomnými hosty zrovna diskutuje, jak zbudovat farní zahradu.

 

 

Jak se to přihodilo, že ses pustila do budování farní zahrady?
Vztah k zahradničení ve mně dozrál. Jako malá jsem s rodiči musela jezdit do zahrádkářské kolonie, kde jsme měli zahrádku, a to mě spíš nebavilo, jak v tom byla ta povinnost. Zčásti vzniká farní zahrada proto, že nechci „jen“ kázat, ale chci to nějakým způsobem žít. Chci žít to biblické i v praxi – vedle služby lidem i prací s půdou, rostlinami, zvířaty, podporou včel, permakulturním zahradničením. Současná farní zahrada je pořád ještě v počátcích zrodu. Dopředu mě žene jednak touha po vytváření komunity, a farní zahrada je jednou z možností, jak kostel (a jeho okolí) učinit lidem přístupnější, a zároveň moje vlastní touha po určitém vědění, jak a co lze pěstovat v místě, kde žiju a kořením. V současných podmínkách je na Moravě velké sucho a dlouhodobý nedostatek vody. Pak zde máme také příklady z historie – třeba Carl von Linné a Hildegarda von Bingen, oba, spojeni každý po svém s duchovním světem, učinili veliká poznání na svých zahradách.

 

Ještě před farní zahradou jsi začala pořádat „brunche“, taková občasná setkání pro lidi v neděli po kázání (brunch = breakfast + lunch, česky snídaňo-oběd). Mě zajímá, co ten brunch přináší? Jaké tam cítíš nálady a pocity?

Brunch, to je vytváření komunity, vytváření místa, kde se schází lidi z různých prostředí, mnohdy zajímavých osudů. Na stole se sejdou různé domácí výtvory. Je to místo, kde se lidé seznamují. Někteří se možná trochu bojí jít do kostela na bohoslužbu, protože mají pocit, že budou moc na očích, že nebudou vědět, kdy si stoupnout, kdy sedět, co říkat a zpívat. Ale na brunch spíš přijdou, protože je to vlastně neformální aktivita v zajímavém prostředí. Navíc třeba ne každý má pocit, že patří do nějaké své „party“, ale zároveň po nějaké touží, no a na brunchi se taková parta vlastně tvoří, pro tu danou chvíli. Je to i o otevřenosti. Místo najde každý a jídla je dost. Bývají to hodně pohodová, neformální setkání. Nejsou úplně pravidelná, přibližně jednou měsíčně. Náš brunch dvacátý připadá na Den otců, další pak bude 2. září.

 

 

Na faře v Brně jsi druhým rokem. Jaká sem vedla cesta?

Některé věci se prostě dějí jakoby samy od sebe. Čekalo to tady, až se odvážím přijít. Byla jsem deset let farářka v Praze. Tam jsem studovala vysokou školu, seznámila jsem se s otcem svého syna Heřmana, který se narodil doma na faře. Všechno bylo v pohybu – práce, pobyt, dítě. Do Brna jsem asi byla pohnuta. A dělo se to postupně. Když jsme se rozešli s manželem, jela jsem do Brna. (Roli v tom hrál i jeden chlap. J) A pak mi známá říkala o místě na faře, které ona zrovna pouštěla. Byla otázka, jestli mě pustí pražský biskup. A pak, jestli mě tady přijmou. Teď už jsem dva roky Brňačka. Jako kdyby to čekalo, až do toho zapadnu. To, co jsem si přála v Praze, je tady. Je to požehnaný čas. (Jo, a s tím mužem to nakonec nedopadlo.)

Já jsem si při studiích na teologické fakultě nepředstavovala, že bych chtěla být farářkou. Vadila mi přílišná církevní organizace spirituálních věcí. Studovala jsem z jiného zájmu. Ale nakonec jsem farářka. Po škole jsem ale nejdřív pracovala chvíli u Hanky Zemanové. Pak jsem podnikala, provozovala čajovnu. A tam jsem potkala farářku, která mi nabídla faru. Otázkou bylo, jestli mě biskup přijme.

 

Vypadá to, že máš celkem volné ruce, co se týče aktivit na faře.

Tady máme biskupa, který je velmi otevřený. Na prvním místě je u něj láska k člověku, až pak dogmata. O sobě si myslím, že nejsem zatížená tím, že dělám jen to, co mi řeknou – dělám si ráda věci taky po svém. Nikdo mi totiž duchovní cestu, ten mustr, jak na to, nepředal. Potkala jsem ale na své cestě lidi, co nejsou úplně konvenční, jako byl můj profesor Zdeněk Krušina, který mě křtil v mých dvaceti pěti letech. Je autorem Tajných dějin světa, díla, které přináší neobvykle pestrý náhled také na církev. Dalším z nich je Marika, farářka, co mi předávala faru… Tito lidé rozhodně neodpovídají obecným představám o farářích, přesto mohli a mohou být faráři Československé církve husitské.

 

 

 

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/09

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

 

O autorovi

Kateřina Varhaník Wildová

Narodila se sice v Praze, ale ve své podstatě není městský člověk. Když to zjistila, z města se odstěhovala a od té doby experimentuje s žitím všude jinde. Třeba i na lodi nebo v maringotce, hlavně když tam není všechno na čudlík nebo kohoutek a člověk si tak může dennodenně uvědomovat, jakým zázrakem je teplo, světlo a pitná voda.  Velmi jí zajímá, jak věci fungují, a tak se pořád učí a studuje. Mezi její zájmy patří: filosofie, antropologie, kterou vystudovala, dále sociologie, jazyky a jazykověda, psychologie, historie, beletrie a filmy, politika a právo, biologie a ekologie, elektromechanika, permakultura, cestování, hospodaření, chov koz a výroba sýra, řemesla a řemeslníci teoreticky i prakticky a Bůh ví, co ještě všechno. Skrze Pravý domácí časopis si uvědomila, jak jí přestala vadit esoterika a astrologie, přestože stojí tak daleko od exaktních věd. Tohle zjištění zevšeobecňuje a posílá všem čtenářům Pravého domácího: Tolerovat můžeme snadno i velmi odlišné, když žijeme bez úzkosti a mindráků.

Koukněte na fb: disfrutalistická agora

Dlouhé info

Zanechat komentář

Pravý domácí hithit

Chceme zlepšit Pravý domácí časopis a rozhodli jsme se zkusit se obrátit na pomoc našeho kmene. Pokud se vám náš časopis líbí a myslíte si, že to má smysl, budeme moc rádi, když náš podpoříte na HITHIT.