Šicím strojem proti smutku. Aneb příběh o patchworku

Nejen smutky, i deprese. Ale začnu hezky od začátku, neb se s vámi chci podělit o svůj příběh tvořivosti a sebenaplnění.

 

 

Tvořivost je naší přirozeností

Vlastně jsem byla vždycky dost tvořivá. Jako malá holčička jsem do čerstvě vymalovaného bytu zvolila vhodnou přivýmalbu vlastními obrazci, což tedy moc kladně oceněné nebylo. Pak jsem ale taky háčkovala, hlavně na panenky, vyšívala, pletla, šila, lepila, kreslila. Zkrátka, ze všelikého tvoření jsem byla šťastná. Jak šel čas a já dospívala, vlastní tvorby nějak ubývalo. A tak se stalo, že jako dospělá žena, matka prvního dítěte, jsem ve svých 23 letech zatoužila znovu tvořit. Tehdy (považte, píši o roce 1988!!!) nebylo na pultech obchodů mnoho barevných a hezkých věcí na sebe nebo na děti, ale zato byly k dostání časopisy Burda v různých speciálních vydáních – dětské, těhotenské, pánské, večerní atd. A to byla výzva.

 

Kouzlo života s vlastními výrobky

Tehdy jsem začala tvořit znovu, hlavně šít. Bylo to kouzelné období realizace oblečení pro syna, pro sebe, kolegyně zpěvačky. Vyzdobila jsem celý byt, našila závěsy s kanýry podle obrázků z katalogu Neckermann. Wau… bylo to pro mě obohacující, uspokojující, naplňující. Domov, naši domácnost jsme měli „obšitou“ veskrze mými výrobky. Když si na to období vzpomenu, mám příjemný pocit, zkrátka hezky jsme se v tom všichni cítili. Ale pak už najednou začalo být na pultech obchodů všeho dostatek, barevného, černobílého, vkusného i méně vkusného, a navíc jsem se vrhla do pracovního nasazení s plnou vervou, takže už jsem pro svoje tvoření žádný čas nevyšetřila. A tak se stalo, že jsem zhruba 15 let skoro nic netvořila. Nešila, nepletla, nekreslila… nic.

 

Život jako v bavlnce

Až s narozením nejmladšího syna Václava přišla nová etapa mojí tvořivosti. Ale než to nastalo, prožila jsem úplné dno. Bylo to v době, kdy Vašíkovi byly asi 2 roky. Jeho početí ve 42 letech bylo plánované. Byla jsem na vrcholu svojí fyzické kondice, těhotenství bylo krásné a pohodové. Zabezpečeni finančně po rozprodání nepotřebného majetku, jsme si společně s manželem plně a vědomě užívali to, co nám jako mávnutím proutku uteklo u dvou starších synů. Hodně jsme cestovali, rekonstruovali dům a vůbec… byli jsme klidní a spokojení, užívali jsme si to. Alespoň to tak vypadalo… V rámci klidu a mateřské pohody jsem se zřekla veškeré svojí činnosti. Do té doby jsem učila jógu, reiki, taky jsem hodně masírovala. Dovolila jsem si ten luxus nemít stres a moci si naplno vychutnat přicházející život.

 

 

 

Až na samé dno a zpět

Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem právě v době synových 2 let zjistila, že jsem nespokojená, nenaplněná, že mi stále něco schází. Mohla jsem si cokoliv koupit, nemusela jsem skoro nic, a přesto „to nebylo vono“! Střídaly se mi nálady od euforie po smutek až beznaděj. Upřímně, kromě manžela jsem se nikomu nesvěřila. Z venčí naše, moje situace vypadala taaak idylicky, že si neumím dodnes představit, jak bych svoje stavy někomu z přátel nebo známých vysvětlovala. Úplně je slyším: „Však ti nic nechybí, co by za to jiní dali, kdyby se měli jako ty…“ Zkrátka, zůstala jsem s tím sama. Čas šel a můj vnitřní smutek se prohluboval a já, obvykle sluníčko a pozitivně naladěný člověk plný radosti ze života a odhodlání do dalších dnů, jsem nějak přestala vidět světlo na konci tunelu. Jednoho dne se ale stalo něco, co změnilo mé dny. Co, dny. Změnilo to celý můj dosavadní život.

 

Nikdy není pozdě vrátit se k tomu, co nás bavilo a naplňovalo

Manžel přišel s nápadem, že by měl rád svoje kamnářské logo na bundě a mikinách, třeba i na pracovních tričkách. Výšivkou pověřil mě, zakoupili jsme za tím účelem speciální stroj, a tak to nenápadně začalo. Jenže… můj nový stroj má spoustu patek, včetně patchworkové, kterými šlo velmi snadno přišívat zipy, lemovat ubrusy, přišívat zdobné šňůrky. Ve stroji jsem měla taky přes 200 vyšívacích stehů. A to byla výzva!!! Potřebovala jsem to všechno vyzkoušet, prozkoumat:-)!! Začalo období mého nového tvoření. Šila jsem ubrusy, polštářky, prostírky. Absolutně mě to pohltilo. Prošla jsem si kurzem základů patchworku, seznámila se s báječnými ženami. Byla jsem tím vším tak nadšená, že se mě moje kamarádky začaly vyptávat na možné kurzy a na výrobu šitých věcí pro ně.

 

Malý, ale dost podstatný „zádrhel“ cestou

A zde se stalo něco, co jsem absolutně nečekala. Po několika měsících šití na zakázku podle přání a zadání zákaznic, po několika intenzivních měsících vyučování patchworku jsem najednou celé to šití začala nenávidět. No, to je asi silné slovo, ale spíš jsem už nešila tak ráda. Znovu jsem byla nespokojená, k šicímu stroji jsem nerada sedala. Až mi to jednoho dne došlo. Šiji něco, co se líbí druhým, učím šití a sama tolik nešiji. Aha! Moje tvořivost! Kam zmizela? Šít jenom tak, pro sebe, podle sebe… To je sebeuspokojení.

 

V životě nejde o uspokojování druhých

Celé jsem to tedy uchopila jinak. Přestala jsem na čas patchwork učit, abych vlastně mohla šít víc sama. Když šiji třeba meditační polštářek, které mimochodem šiji nejraději, tak zadání přijímám pouze v rozsahu barevnosti. Jsem hodně intuitivní, takže se obvykle naladím na lidi, pro které šiji, a pak „něco vytvořím“. Nechám to na lidech, zda se jim to líbí, nebo ne. Nemusí si to koupit. Ale ono to obvykle sedí jak „poklička na hrneček“. A to i v případě, že jaksi bez zjevného impulzu změním zadání, upravím vzor nebo barvy. I tak je to v pořádku.

 

Nejen povinnostmi je člověk živ

No a co jsem tím vlastně chtěla sdělit? Že vlastní naplňování se krásnými pocity, a to přes korálky, pletení, šití, malování, tančení, sex, vaření, poslech hudby a další, není promarněný čas. Jsou to chvíle, kdy jsme ve spojení se svojí duší, se svým nitrem, a to je moc důležité. Jinak se z nás stávají výkonní „roboti“ a nebo, a to dost často, uspokojovatelé druhých a to se časem projeví na naší vlastní nenaplněnosti, nespokojenosti. Ta často vede až k depresím a od nich už je jenom krůček k antidepresivům a závislosti na psychofarmakách. Jistě si umíte představit, co to z dlouhodobého hlediska dělá s naší osobností a nebo s naším fyzickým tělem. Tvořivost lidi od nepaměti provázela. Je to nejsnazší terapie a každý si je schopen najít tu pro sebe nejúčinnější. A tak nám všem ze srdce přeji, abychom se každý den naplňovali krásnými pocity a byli co nejvíce (u)spokojení a radostní a šťastní:-)!!!

 

Cesty páně jsou nevyzpytatelné

Na manželovo kamnářské logo došlo několikrát, avšak výsledek byl nevalný. I tak jsem ale za něj hluboce vděčná, protože mě dovedlo zpět k mojí tvořivosti!!!

 

O autorovi

Hanka Rakušanová

Hanka Rakušanová

Zanechat komentář

Pravý domácí hithit

Chceme zlepšit Pravý domácí časopis a rozhodli jsme se zkusit se obrátit na pomoc našeho kmene. Pokud se vám náš časopis líbí a myslíte si, že to má smysl, budeme moc rádi, když náš podpoříte na HITHIT.