Svérázná květinářka Adéla Kubíčková

Adélu jsem poprvé potkala na obchodní schůzce. Jednoduše řečeno mě lákala, abych se stala redaktorkou nově vznikající stránky bio.cz. Už to bude 8 let. Byla energická, logická, asertivní, a přesto přátelská a přesně věděla, co chce. Líbilo se mi její nasazení. I když mě nakonec „nedostala“, zpovzdálí jsme se i nadále sledovaly a zůstaly v telepatickém kontaktu. A jednou si v letadle z Londýna přisednu ke dvěma obchodnicím v živém rozhovoru… no a tak jsme se naživo potkaly znovu, jednou z nich totiž byla Adéla. Není to dlouhý let, takže jsme překotně mluvily o našich životech a plánech.
Říkala jsem si, že tahle holka se v životě nikdy nenudila a nudit ani nebude. Zatím toho stihla opravdu hodně. Ještě na gymplu se přidala k Dětem Země, věnovala se tu hlavně dopravě a těsně před tím, než se od nich oddělila Arnika, byla jejich tiskovou mluvčí. Hned po maturitě začala pomáhat dětem v bývalé Jugoslávii během válečného konfliktu, pořádala mezinárodní ekofestival Ekotopie v Libkovicích, spolupracovala s Drop Inem a na výstavách ve vlaku pro galerii Leica. Později pracovala na více komerčních projektech. Provozuje portál bio.cz. Má dvě dcery. Bára je už dospělá a je sama maminkou, mladší Ronje jsou 4 roky.

 

 

Adélo, o tom, co jsi v minulosti dělala a zažila, by bylo možné mluvit hodiny, dny i noci. Co tvoji pestrou cestu vlastně odstartovalo?

To je úplně jednoduché, měla jsem to ohromné štěstí, že mi v sedmnácti letech přešla přes cestu svoboda. Ta energie, kterou sdílely milióny lidí v celé Evropě, prostě nasákla i do mě. Bylo mi sedmnáct, vyrůstala jsem jako totální samorost, doma hranice žádné, omezení žádné. Jediné hranice, na které jsem koukala, byly ty ostnaté. Měla jsem je dva kilometry od domu. Z balkonu jsem koukala přímo na ně. Když nebe ozářily světlice, viděla jsem, jak přes hranice utíkali lidi (správná verze) anebo skákaly srny (komunistická lež). A jednoho dne u dveří zazvonili dva kluci, že jsem jim prý napsala, což by mě tedy zpětně zajímalo, jestli jsem jim tenkrát poslala vzkaz v lahvi, nebo fakt nevím jak. Myslím, že ani na známku jsem tehdy neměla, ale možný to je! Byl to něžně éterický tremp Pavel Sulan, praotec hlídání vzácných dravců v divoké přírodě a zakladatel sekce Ochrany dravců a sov u Dětí Země, a divoký a jedinečný Kanec, pankáč a tulák (budiž ti země lehká). Ať se k nim přidám. Tak jsme byli tři a začali chránit Zemi (směje se).

Ona podle mě stejně ochrana prostředí byla velkým impulzem zdejší revoluce a na změně komunistického režimu mají velký podíl právě různí botanici, trempové, ochránci přírody… Plastici byli z mého pohledu taková marketingová kapela pro undergroundové masy. Skutečný underground vidím v těch brýlatých, introvertních, nudných, ale neuvěřitelně odolných ochráncích (směje se).

 

 

A pak jsi byla v Dětech Země celkem dlouho a intenzivně, proč?

Pro mě byla tahle partička s charismatickým Jindrou Petrlíkem a báječným Mirkem Patrikem jednoduše moje nová rodina. Výsada mládí. Spousta nových lidí, krásných děvčat a chlapců, jedete převážně na pozitivních hormonech. Mladý lidi nejsou zkažený starostma, kariérou ani penězma, všechno vás zajímá. Bezděčně jsme dělali to, co nám přišlo na světě nejdůležitější, a to je chránit matku přírodu. To myslím jako bez ironie. Podle mě je to samo o sobě bezvadné a trvám na tom i teď, když mířím k padesátce. A ačkoli chápu různé cesty a různé přístupy k ochraně přírody, považuji od začátku až dodnes za nejúčinnější cestu k udržení života na Zemi právě putování s různými ochranářskými organizacemi. Ať už si člověk vybere organizaci podle svého vkusu a zájmu a buď jim posílá alespoň pětistovku měsíčně, nebo se k nim rovnou přidá. Změnilo se vlastně jen to, že si myslím, že je potřeba ještě výrazně přidat na zasílané sumě nebo na práci. Planetě je potřeba věnovat nejvyšší pozornost.

 

Teď se věnuješ vazbě z divokých květin. Není to od byznysu a aktivistky dost zásadní kotrmelec? Na tebe až trochu moc éterický…?

Ale já jsem věděla už od dětství, že až budu stará, tak budu květinářka! Nevěděla jsem jen, že to bude takhle vyhraněné květinářství 🙂 Ale k tomuhle nápadu mě přivedl život sám. Po narození Ronji se mi život obrátil naruby a já věděla hned, že nic z toho, co jsem kdy dělala, už nejspíš dělat nebudu, ani byznys, ani ochranu přírody aktivně nebo cokoli, co zavání papírováním, cestováním, schůzkováním, nedej bože nervováním. Divoké květy jsou součástí mojí vize, jak žít s dcerkou, která má těžké postižení.

 

Vize květinářství?

Spíš chráněné dílny, jejíž součástí by květinářství mohlo být. Já se teď teprve učím, jak na to.

 

Myslíš, že Ronja bude potřebovat chráněnou dílnu?

Chtěla bych mít tolik znalostí a optimismu, síly a peněz, abych Ronju dovedla k maturitě, ale z čeho ta maturita bude složená, jaké předměty, jaká škola a na co ji má připravit, to se teď stává součástí našeho normálního života. Možná to bude maturita z chůze do schodů, možná uvázání kytice, možná to bude maturita ze zalévání. Jen bůh ví.

 

Kdo tě k téhle formě květinářství inspiroval?

Samozřejmě kluci z Květinového lahůdkářství, viděla jsem jejich svatební kytici u ségry na svatbě a bylo to pro mě skutečné a nefalšované satori. Z mé povahy, znalostí o destruktivní povaze klasického květinářství a z toho, že jsem se chtěla co nejvíc věnovat Ronje, vyplynula i forma. Nebylo to vlastně vůbec těžké. Ještě mě taky dost usměrnila Katka Horáčková. Prý když budu prodávat normální kytky, přestane se se mnou bavit a začaruje mě v necitlivého chlapa. Vzhledem k tomu, že je to Ronjina nejlepší víla, tak jsem ji samozřejmě musela přesvědčit činy o tom, že to jde i jinak. No a z dlouhodobého pohledu mi byla velkou inspirací módní kouzelnice Viola Fetisová. Naše cesty se postupně vzájemně dost inspirovaly, já jí pomáhala na úžasných přehlídkách a nasávala práci s elegancí a krásou. Objevovala v její práci mně srozumitelný punk. Viola začala vnímat moje připomínky ohledně módního byznysu a nakonec jsme společně se studenty Liběny Rochové uspořádali přehlídku prací studentů, kteří se pokusili recyklovat nerecyklovatelné, ušít šaty z mlhy a ptačího zpěvu 🙂

Pak mě kamarádka s kamarádem oslovili, jestli bych jim tedy svatbu květinami obstarala, když o tom tak básním, a bylo vymalováno.

 

No a jak to jde? Podle toho, jak tě znám, tak máš hromadu zakázek a plný kalendář svateb na léto.

Ale kdeže ty loňské sněhy jsou?! Konkrétně loni jsem neudělala ani květinu, zabloudila jsem do fáze, kdy mi bylo líto ty kytky i trhat. Květina byla vazba sama o sobě. Zamrzlý pelyněk v zapadajícím slunci, detail zvonku, mech na kůře padlého stromu, detail máku… Můj ideální klient byl ten, kterému stačilo podívat se na květinu, pokochat se pohledem a vědomím, že její krásu nechává na odiv světu, a poslal mi peníze na Konto Ronja u nadace Život dětem.

 

Takový zenový klient, dalo by se říct…

Ano, život pro mě dostává naprosto zenové rozměry. Pečujeme o Ronju 24 hodin denně a to oba dva, proto šetříme energií všude, kde se dá. Zenoví klienti jsou ideální, ale zatím jich je málo 🙂

 

Co se tenkrát vlastně stalo? Pokud tedy o Ronje chceš mluvit.

Ronjička se narodila předčasně s ucpanou plicnicí neznámého původu. Deset dní jsem ležela v nemocnici a myslela jsem si, že Ronju jednoduše donosím, a když nedonosím, věřila jsem, že bude v pořádku. První dcera Barča se narodila v podobném týdnu také předčasně a zvládla to výborně. Bohužel Ronjička bojovala o život měsíc a ještě dalších několik měsíců trvalo, než se její stav stabilizoval, včetně pomoci dvou operací. Diagnóz je hodně, dětská mozková obrna, spánková apnoe, hypotonie, pokračovat v jejich výčtu a konsekvencích by zabralo celý šanon.

Ovšem na poslední chvíli se Ronje srdce téměř zázračně uzdravilo, takhle náročný start ale zanechal své následky.

 

Je to ten moment, kdy nastává zlom? Mezník v životě, který člověka přesune úplně jinam?

Když život někomu, kdo je spíše takzvaně nezávislý, přinese zkoušku, kdy se prakticky dostává do 100% závislosti na ostatních, dostane ránu přímo mezi oči. Učíte se obrazně znovu chodit.

Je to rozdíl života mezi životy. Nikdy jsem nevnímala postižení jako nějakou tragédii a moje vnímání bylo značně povrchní, pro mě byly postižené děti jednoduše jen jiné. Snažím se zuby nehty v tomhle pojetí zůstat, ale kromě té jinakosti je to všechno úplně jinak.

Hosana! Bůh ví, že si nechci vůbec stěžovat, máme tu skvělou lékařskou péči, geniální přístroje, kvalitní léky, ohromné znalosti v oblasti přírodního léčitelství, neurochirurgii i jiné obory, jejichž schopnosti hraničí s božstvím. Sociální systém, který vás přidrží nad propastí. Ale je to soda.

 

Když se potkám s někým, kdo něco takového řeší, pokouším se vžít do jeho situace. Jednoduše to ale nejde naplnit beze zbytku. Setkání s tebou a Ronjou bylo pro mě, jako bych do svého vidění světa přidala veliký kus, který tam předtím nebyl. Neříkám, že teď už „vím“. Nevím, ale „vím“ víc.
Ať má dítě autismus, dětskou mozkovou obrnu, nedej bože nějakou zákeřnou nemoc, je to nepopsatelné a nekonečné vypětí a chci jednoduše nejen kvůli sobě, ale i kvůli těm ostatním rodinám, které se v podobné situaci ocitnou nebo ji mají před sebou, říct, že jen za větou: „Strávili jsme několik měsíců v nemocnici…“, která zní tak pěkně uhlazeně, je zhruba toto:

Dítě je na smrt nemocné. Dlouhou dobu nevíte, jestli přežije. Lékaři vyšetřují. Snažíte se jim rozumět, ale nemají tolik času, aby vám trochu smysluplně vysvětlili jejich postup léčby. Googlujete a samozřejmě se propadáte do ještě většího neznáma. Musíte se tomu úplně odevzdat. Víra dostává velice konkrétní rozměr. Nestíháte si ani vyčistit zuby… Dítě v lepším případě špatně dýchá, špatně kouše, zvrací, hubne, nejí, nepije, a když se napije, jde to do plic, hrozí zápal. Přestane dělat věci, které už umělo, ochabují mu svaly, nudí se. Vedle vašeho dítěte po náročné operaci přijmou dítě s maminkou, co má totální chřipku. Dožadujete se reverzu, hádáte se. Vyhrožují vám, že dítě zemře, vyhrožují, že už vás nevezmou do péče. Přeloží vás na pokoj s meningitidou. Pláčete, prosíte, zuříte, strategicky vyhledáváte spojence. Stojíte hodiny, dny, týdny a měsíce na nohou. Pořád dítěti odebírají krev, v sedm ráno složíte matračku a stojíte u postýlky. Jezdíte tam a sem, máte-li doma druhé dítě a štěstí, střídáte se s partnerem. Máte-li doma druhé dítě bez partnera, máte problém. Velkej problém. Máte-li partnera, tak toho v práci nemají rádi, vás z práce logicky už dávno vystrkali. Pět měsíců v kuse snídáte rohlík se salámem. V noci nespíte, ve dne vplujete do Kafkova románu Zámek. Hlásíte na úřady i to, že jste si uprdli, a nevadí, že vůbec nevíte kam. Ideálně do tří dnů.

 

Jak se to dá zvládnout?

Když máte štěstí, jede v tom s vámi partner, když máte velké štěstí, pomáhá vám rodina a pár přátel. Když nemáte štěstí, umíráte předčasně na selhání srdce a podobně.

V takové chvíli člověk potřebuje přátele a rodinu, bohužel se často stane, a to se stalo i nám, že si hrajete na hrdiny, že všechno zvládnete, semknete se a držíte. Přirozeně nechcete zoufat, každý má svých starostí dost, nechcete nikomu přidávat. A tak se pomalu a jistě dostává rodina do značné izolace se všemi následky. Nevyhnulo se to ani nám a jsem neskonale vděčná, že nás naši kamarádi nenechali utopit se v bahně, kam jsme se jistou setrvačností dostali, a právě se rozhodli založit pro nás podpůrnou skupinu.

 

To jsme se dostali od květin do těžké deprese, že?

Tak alespoň jsou naprosto zřejmé moje motivace, ono by to snad ani logicky jinak smysl moc nedávalo, ne? To vypětí je ohromné, takže já si povídám sama se sebou, sama sobě odpovídám na otázky, které si klade každý pečující člověk, a hledám útěchu a tu nacházím u přátel, v přírodě a u kytek. Mám kytky ráda. Hned po narození první dcery jsem šla studovat kurz léčivých rostlin na farmaceutickou fakultu v Hradci. Maturovala jsem z chemie a byla jsem jednoduše zvědavá, jak to vlastně „funguje“. Bylo mi nesmírným potěšením zjistit, že i přední kapacity v oboru odpovídají jednotně v duchu hnutí „Nevím“. Ale květiny fungují. Celá farmacie z nich vychází.

Léčivé rostliny, respektive jejich éterické oleje byly naším průvodcem při narození Ronji. Vím, že výrazně pomohly Ronje přežít. Měla jsem to ohromné štěstí, že se nad Ronjou spojily tři dobré víly alias nejlepší aromaterapeutky u nás: Adéla Zrubecká, madame de Nobilis, Marie Noe, kněžka z Oshady a Jana Hašplová, víla z Ellinoru. Byly rychlé a přesné. A už zmíněná kmotra Katka Horáčková mě ládovala vším možným z bylin horem a dolem.

 

Jak jsem pochopila, ty kytky nesbíráš, ale říkáš tomu lov. Jak tedy lovíš?

Někdy říkám, že jdu lovit, protože k té divokosti se ani jiný popis nehodí, ale ve skutečnosti se jedná o výběr z hroznů, vybírám vždy jen několik kytek z jednoho místa a kytky zdravé a pevné. Musím si dát práci s tím, abych dosáhla na co nejdelší stonek. Ideální situace je, že jedem někam nebo odněkud a na neznámém místě v přírodě zastavíme, ze mě se stane lovkyně, z partnera Marka pečující máma a jde s Ronjou na procházku, ztrácíme se a zase se nacházíme v krajině. Tak naplním auto různými kytkami a větvemi až po okraj. Vážu je pak většinou přes noc. Ráno jedu potěšit své zenové klienty.

 

Jako že jim kytku ukážeš a odvezeš dalšímu?

To je výborný! To mě ještě nenapadlo! Ale rozhodně to zavedu, chceš být první? 😀

Mám vlastně teď jen tři stálé klienty, raději jim říkejme fanoušci: firmu mého kamaráda, co prodává Nokie, divoženky z Butterflies & Hurricanes a kamarádku Terezu, které se mi úplnou náhodou podařilo doručit první kytku „jen tak“ v době, kdy po dvaceti letech své právnické praxe poprvé prohrála soud. Ale já jí tam nenechala cedulku, klasicky jsem chtěla, aby šlo o neznámého ctitele 🙂 Říkala, že ji to dojalo, a od té doby jí mohu vozit vše, co uznám za vhodné a kdy uznám za vhodné.

 

To je parádní model. Je to vlastně taková forma bedýnkového systému s květinami. Tam směřuješ?

Nemyslím si, že to může fungovat vyloženě na nějakém systému, a nemám ambici to jakkoli institucionalizovat. Ale pokud by se to časem stalo dobrým základem pro naši chráněnou dílnu, byla bych ráda.

 

Pěstuješ si kytky sama?

Nemám žádnou vlastní zahradu, ale o několik zahrad se občas postarám a platí tu dohoda, že si můžu kdykoli nalovit kytky na nich, i když nejsou třeba majitelé doma. Ten koncept mě baví a ráda bych ho i nadále rozvíjela. Spojené zahrady svatební jsou taky moje inovace. To zas, pokud se mi poštěstí dělat květinovou výzdobu na svatbě, odkupuji kytky z okolních zahrad. Je to hodně radosti a přání novomanželům, babičkám se sem tam korunka taky hodí, nemluvě o tom, co všechno se o kytkách během takového lovu dozvím. Můj asi největší úlovek je prehistorická růže.

 

Že mi někdo chystá na svatební den květinovou výzdobu s takovým přístupem k rostlinám, se mi líbí. Třeba máme mezi čtenářkami taky pár nevěst, které by to zajímalo. Jak to pak vypadá v reálu?

Záleží na tom, kde se svatba odehrává, a každá je samozřejmě výhradně individuální. Tudíž hodně věcí se nejprve domlouvá předem, představy snoubenců, počty svatebčanů, specifika ročního období a detaily z šatů nevěsty. Někdy je potřeba se předem zajet podívat na místa, kde se budou obřady odehrávat. Kytky sbírám místní, objíždím zahrady, následně květiny oživuji a vážu nebo chystám výzdobu. Je nutné podotknout, že to je většinou také práce pro družičky a kamarádky, a protože je to práce těžká, hlavně voda v kýblech je těžká, tak si na své přijdou i kamarádi. Celé to trvá několik dní. V den svatby pečuji o vše, co se kytek týká. Po svatbě buď kompostuji kytky na místě, nebo většinou si výzdobu svatebčané rozeberou.

 

Realizuješ také zahrady?

Spíš výjimečně. Mám velmi vysoké požadavky na zadavatele, některé věci dělat nechci a některé třeba neumím.

 

V jakém smyslu?

Zahradu jde udělat dvěma způsoby, ten první se dělá prakticky všude – hodně mulče a pár stromků a keřů, vypadá to jakoby minimalisticky a je to relativně levné. Můj klient přichází až ve chvíli, kdy začne tu a támhle čouhat geotextilie. Stromky jaksi nedodávají potřebný stín, chřadnou, až uhynou a vlastně je na zahradě smutno a nuda. Pokud touhle fází klient prošel, je větší šance, že se domluvíme na nějakém reálném a rozumném postupu. Nezabývám se exotickými druhy a uznávám divočinu. Můžu ale majitele vést k tomu, jak si na zahradě udělat hezky a nebát se jednoduchých řešení.

Pak jsou klienti, kteří mají spoustu, spoustu peněz a nebojí se je použít. Vědí, co chtějí, a jsou ochotni se bavit i o radikálních řešeních. To je pak samozřejmě taky radost pracovat. Nestává se to často, ale jeden takový projekt už vesele roste v Průhonicích v Babiččině zahradě. Je to velkorysý koncept, který zahrnuje jedlou zahradu, jejíž produkty se zpracovávají v kuchyni restaurace.

 

Úvod na stránkách Ronji: „Máma si myslela, že se narodím přirozeně, kde jinde než v lese pod Medníkem, a táta, že to bude za veliké bouře. A že v horoskopu budu Ryba. Místo toho jsem přišla na svět o dost dřív – během slunovratu, v nemocnici, císařem, už ve 30. týdnu mámina těhotenství. Takže jsem, stejně jako ségra prosincová Střelkyně.“

 

koukněte na: web ronji: www.ronjicka.cz, Adéliny Divoké květy: www.divokekvety.cz

 

Krátce před uzávěrkou se k nám donesla zpráva od kamarádky Adély: „Milí přátelé, po čtyřech letech se Adéla s Markem dostali v péči o Ronju do stavu extrémního vyčerpání. Vedle sociální izolace se potýkají s existenčními problémy a pomalu a jistě i s problémy zdravotními.“ I my jsme přesvědčeni, že je potřeba jednat. Tato rodina si podporu jistě zaslouží.

A vy se můžete přidat. Pamatujete si ještě na Dobro-oběd, který jsme pořádali při křtu našeho časopisu? Rozhodli jsme se takto podpořit Adélu. Myšlenka je jednoduchá. Kdo cítí, že by chtěl pomoci, uspořádá dobročinný oběd, Dobro-oběd, kdykoliv od 9. do 15. 4. Pozve přátele a ti za oběd zaplatí jako v restauraci. Výtěžek pak každý pošleme na Konto Ronja u nadace Život dětem 83297339/0800 var. symbol 3535. Peníze budou použity na asistenci pro Ronju z centra sociálních služeb www.hornomlynska.cz.

Kde se přihlásit a získat další info? bit.ly/dobroobedronja

 

 

Tento rozhovor vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/04

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

 

O autorovi

Zuzana Čítková

Zuzana Čítková

Zanechat komentář