Pracovat s vášní – rozhovor s Theodorou Remundovou

Theodora přišla na rozhovor pracovně našlápnutá, soustředěná a zaujatá. Měla málo času. Vše se vztahovalo k její aktuální práci, dvoudílnému dokumentu Moje století, který jste možná už stihli zhlédnout a který mapuje sto let České republiky prostřednictvím stoletých lidí, kteří to celé prožili. Aniž bych se na cokoli zeptala, Thea dosedla na židli a prvních dvacet minut spontánně mluvila o zapeklité historii vzniku filmu. V počáteční fázi měla natáčet jeden ze dvanácti dílů dokumentu, ve finále vznikly projekty dva, z nichž jeden, dvoudílný, natočila Theodora. Věci se protahovaly a měnily, někdy i tak, jak se měnila politická scéna. Během rozhovoru ještě nevěděla, jestli dostane od České televize povolení projekt dokončit. Ale jak s ironickým smíchem říkala: „Já už teď vím, že i když nám realizaci toho druhého dílu neotevřou, tak to budu platit asi já. Nebo můj partner. Nebo to zaplatíme z peněz, který zbyly po babičce…“

 

Když máme to stoleté výročí, jaký vy máte vztah k téhle zemi?

Já jsem vlastenka, ale ne nacionalistka. Spíš mám vztah k tomu prostoru, kde se naše země nachází. A znám se se spoustou lidí ze všech možných regionů, do kterých mě profese dokumentaristky zavála, a s mnohými jsem v kontaktu. Někdy se i navštěvujeme. A přestože vím, že naše historie je taková sebepoškozující, jsem pořád idealista a doufám, že se to nějak zlepší, i když tomu současná situace úplně nenasvědčuje. A jak se blížilo výročí vzniku republiky, přemýšlela jsem, že by bylo hezký udělat dokument o stoletých lidech, a chtěla jsem jich tam mít hodně.

Do toho se rozbíhaly další projekty, které zase zanikaly, protože to tak v naší profesi je. Musíte zkoušet víc věcí najednou a pak se uvidí, co z toho vyjde. Ale možná je ten můj přístup špatný, protože jsem přehnaně nesebevědomá. A to myslím opravdu negativně. Neumím si zajistit podmínky, které by poté byly pro klid a dobrou situaci během tvorby potřeba. Pořád se dostávám do stresů z představy, kolik ten film stojí. Ono je za tím sice opravdu hodně času a práce, ale mně to pořád připadá jako spousta peněz a pořád si říkám, jestli to má cenu a jestli to zvládnu udělat tak, aby to nebyly vyplýtvaný peníze. A tyhle úvahy mě trochu svazujou.

 

A nesebevědomá jste jen v oblasti dokumentu, nebo se s tím potýkáte i jinde?

Jinde se moc nepotýkám. (smích)

 

To je dobře.

Ale stejně je to problematický. Samozřejmě horší je, když s tím člověk bojuje ve vztahových věcech a přitahuje si partnery, kteří jsou k ničemu. Ale v tomhle smyslu jsem sebevědomí nebo rozeznávací schopnost vždycky měla dobrou. I když je možná odvážné to říkat. Když už mluvíme o vztazích, a to nejen partnerských, ověřila jsem si, že to je určitý druh mého duchovního postoje, že si stojím za lidmi, kteří jsou mi blízcí, i kdyby to pro mě mělo být nevýhodné. Tohle sebevědomí ve vztahových věcech, myslím, mám.

 

A asi je to i odvaha, ne?

Možná, nevím. Točila jsem třeba v Nepálu dokument pro české buddhisty a snažila se nahlédnout do duchovního směru, který prezentují. Místní nepálští buddhisti mi přišli naprosto autentičtí, přirození, ale ze strany Čechů jsem tam já osobně cítila nějakou křeč. Ale je nutno říct, že to byla jen jedna skupina lidí. Tam jsem se dostávala do extrémních situací, kdy jsem se musela rozhodovat, jestli se přizpůsobím požadavku klienta, nebo budu stát za štábem a vztahy s lidmi, jak je cítím já… Musela bych jednat proti svému přesvědčení, takže jsem film nedokončila. A tehdy jsem si říkala, že je třeba mít sebevědomí držet se toho, jak to selsky vidím sama za sebe.

Ale na základě nesebevědomí v oblasti peněz a možná i toho, jestli je člověk tak dobrej, že má oprávnění být autorem, který je utratí, se dostávám v životě do velice svízelných situací, kdy nakonec dělám věci ve strašném stresu, protože prostě nebyl čas a prostor je dobře připravit. Na tom bych chtěla pracovat do budoucna. Uvidím.

 

 

 

Theodora Remundová (44) je režisérka uměleckých dokumentů (Ničeho nelituji, Když v tom jedou ženy, Ernestýnka: Život je labyrint…), herečka filmová (Praha očima / Absolutní láska, Ene Bene, Výlet…) i divadelní. Máma Alfreda (15), Kajetána (13) a Antonína (5) a partnerka otce svých synů, filharmonika Tomáše Hostičky. A… ano, samozřejmě, dcera Ivy Janžurové a divadelního režiséra Stanislava Remundy (†2012), mladší sestra herečky Sabiny Remundové a z mého pohledu komplikovaná partnerka sama sobě. Její inteligence a poctivost jí odkrývají bezbřehou složitost světa.

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/11

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty na tel: 800 300 302

Předplatné zde.

 

O autorovi

Monika Valentová

Monika Valentová

Zanechat komentář