Toaleta: Lidské právo, nebo produkt?

Napsal/a Tomáš Hajzler
Dnes chci psát o veřejných toaletách. Možná jste si také všimli, jak palčivou otázkou je jejich dostupnost pro většinu starých lidí, pro mnohé nemocné, těhotné ženy, rodiče s dětmi a kohokoli dalšího, kdo dostatečně pije a pohybuje se při tom ve městě. Chci se zamyslet nad tím, jaký mají tato místa vliv na kvalitu života a jaký ten život je v případě, že je to veřejnosti volně přístupná, bezplatná služba, oproti tomu, když to jsou soukromé produkty určené k prodeji.
Na úvod je třeba říct, že mně je toto téma velmi blízké, neboť za dobu, kdy jde „normální“ (rozuměj běžný, většinový) člověk čůrat jednou, já jdu třeba pětkrát. Narodil jsem se s citlivějším močovým měchýřem, mám to tak od malička. Když piji, musím si prostě odskočit. Je to otravná vlastnost – obzvlášť ve městech, kde nejsou parky, keře nebo zákoutí bez lidí. Je to ale i vlastnost, díky které mám zvláštní porozumění pro všechny ostatní, kteří, stejně jako já, jedou do cizího města s obavou, kde tam zase budou hledat záchod.

 

 

Více toalet, méně hákování

Po létech pozorování jsem došel ke dvěma jednoznačným závěrům. Zaprvé: S touto potřebou je nás mnohem, mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Zadruhé: Čím více veřejných, bezplatných toalet, tím vyšší je kvalita života. Je mi jasné, že mě tu někdo obviní z přílišného zjednodušování a určitě tu padne i argument, že někdo to zaplatit musí, ale vydržte! Logika je dle mého jasná… Lidé více pijí, méně se stresují, více důvěřují a jsou zdravější. Mají také menší výdaje a nemusí tolik hákovat (a věřte, že desetikoruna za vyčůrání je pro hodně našinců prostě víc, než si mohou nebo chtějí dovolit). Mají víc volného času, jdou mnohem častěji ven i do míst, kam by v životě nešli, a násobí se tak pravděpodobnost setkání, nových vztahů, a tedy toho drobného přediva, z kterého se skládá zdravá společnost. Mnozí jezdí po městě méně autem, více veřejnou dopravou nebo pěšky, což znamená lepší vzduch a zase více setkání a lepší zdraví.

 

 

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/01

v seriálu Dobrý život a postřehy z něj

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V Papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

 

O autorovi

Tomáš Hajzler

Tomáš Hajzler (1971)

Do osmnácti žil relativně poklidným životem obyvatele malého východočeského městečka. Pak se několik let toulal po světě, aby to po návratu zkusil daleko dotáhnout. Dotáhl to až k syndromu vyhoření. Proto „přehodil výhybku” a začal se věnovat tématu nové práce a budoucnosti podnikání Dnes vydává knihy (Peoplecomm), píše, přednáší, vyhledává a propojuje firmy, které kladou vyšší smysl nad vydělávání (Slušná firma).

Jako dobrovolník pomáhá v základní škole svých dětí (Montessori na Beránku). Spolu-založil KPZ-ku - skupinu alternativního zajišťování potravin. Jeho velkým zájmem je budování decentralizovaných, soběstačných společenství. S manželkou Petrou, dcerami Valérií a Valentýnou, fenkou Haluškou a se svými sousedy žije v pražských Komořanech.

Dlouhé info

Zanechat komentář