Tradice řemesla děděného z otce na syna má smysl i v moderní době. Práce pak dává smysl.

Mohlo by se zdát, že časy, kdy se řemeslo dědilo z otce na syna, jsou nenávratně pryč. Jako by se stále více z nás raději živilo hlavou než rukama. Nacházíme ale, co hledáme? A vlastně – hledáme ještě vůbec? Takové otázky mě napadaly při rozhovoru s majitelem pekařství Matoušem Kolářem, který se ve svých pětatřiceti rozhodl jít ve šlépějích svého pradědy. A povídání to bylo opravdu radostné.

 

 

Pradědečkův odkaz

Matoušův praděda byl pan Mašek z Veltěž, svého času vyhlášený pekař v nedalekých Zdibech. Působil tam bohužel krátce, od roku 1937 do 1938, než v rámci mobilizace musel nastoupit do války. Za několik měsíců byla naše země obsazena a pan Mašek se vrátil nejen domů, ale také do své pekárny, kde pekl chleby a housky, které rozvážel koňmi až na Stírku, kde má v dnešní době pekařství právě jeho pravnuk. Náhoda?

Když se lidé vraceli z koncentračních táborů, pan Mašek čekal u přívozu a dával jim svůj chléb, takto zůstal ve vzpomínkách své dcery, Matoušovy babičky. Roku 1948 pekařství ve Zdibech zabavili komunisté a praděda byl donucen své řemeslo opustit a odejít pracovat do továrny. Pekárna přitom zůstala dlouhé roky zavřená, ovšem plně vybavená v původním stavu pro případ, že by nastala situace, kdy by bylo třeba péct. Což se už nenaplnilo.

Po pradědovi toho bohužel moc nezbylo, zmizely dobové fotografie i recepty, jediné, co po něm Matouš zdědil, jsou pekařské ošatky, kterých si opravdu cení.

 

Z banky do pekárny

Matouš šel svou cestou. Nejdříve pracoval osm let v bance, než se rozhodl pro změnu. Zařídil si restauraci a vinotéku, získal své zákazníky, dařilo se mu, čerpal inspiraci a posouval se dál, než nastal moment, kdy bylo třeba vydat se jinam. Když jsou na podnikání dva společníci, často to k takovému bodu dospěje. Matouš dostal nabídku otevřít si bistro a od něho už byl k vlastnímu pekařství jenom malinký krůček. Protože už v restauraci byl zvyklý péct vlastní pečivo, bavilo ho pracovat s těstem a zkoušet, jaká ingredience a teplota jak funguje, rozhodnutí bylo nasnadě.

 

 

Vlastníma rukama

Celý interiér pekařství si zařídil Matouš sám a začal zkoušet nové receptury. Přemýšlí často, jak co pracuje, stále vymýšlí, s čím novým své zákazníky překvapit. Velkou výzvou bylo bezlepkové pečivo, jehož recepturu v genech s největší pravděpodobností neobjevil, trvalo mu měsíc, než přišel na princip, jak to udělat, aby těsto drželo při sobě a chléb, houska či závin chutnaly stejně dobře jako klasické pečivo z pšeničné mouky. Výsledek všechny překvapil, proto si i bezlepkové pečivo kupují lidé bez dietního omezení. Jen tak, pro zpestření nebo nějakou úlevu ve svém jídelníčku.

 

Následovníci

S manželkou Marií, která je mu jak v podnikání, tak běžném životě velkou oporou, má Matouš jedenáctiletého syna Matouška a osmiletou dceru Marušku. Oba dva k tátovi do pekárny často zavítají a pečou s ním moc rádi. Matouš se jim snaží předávat svůj kumšt, ale třeba to, že je v létě v pekárně neskutečné dusno, jim prý raději neříká, aby je neodradil. Stačí vstávání ve čtyři nad ránem. Matoušek nedávno sám připravil těsto a usmažil sto lívanců, proto Matouš starší věří, že by mu živnost mohl předat, přestože ještě je spousta času. Doufá, že děti u řemesla zůstanou, protože vidí, že takových lidí ubývá a v této cestě spatřuje opravdu smysl.

 

Řemeslo jako životní styl

Práce v pekárně Matouše baví především pro samotné řemeslo, které ho úplně dostalo, ale také pro kontakt s lidmi. Výsledky jeho práce jsou rychle vidět. Velmi rychle se ukáže, jak se lidem v pekárně líbí, jak jim chutná, hned je jasně poznat, kolik zákazníků se vrací a co po něm vlastně chtějí. Matouš stále vymýšlí, co dál, kam se dá posunout a jak růst. Zkouší nové a nové receptury, a nyní dokonce kurzy. Pro bezlepkáře, pro děti a nebo pro lidi, kteří rádi pečou, ale nemají moc času. Chce jim předávat své fígle a navázat další vztahy. Aby poctivé řemeslo přinášelo radost, aby bylo vyhledávané a oceňované. Protože jeho ruce tvoří. Stejně jako jeho srd