Tradiční zvyky z dob našich babiček. Jak dobře je znáte a které dodržujete?

Profilový obrázek
Napsal/a Iva Musilová
Svátky, zvyky, obyčeje, tradice… Nevšední dny zářící jako duhové kuličky mezi obyčejnými hliněnkami. Kdysi měly tyto oslavy v sobě nádech výjimečnosti, ať již ve spojitosti s neobvyklým množstvím jídla, legrace nebo třeba dárečků. Dny našich předků byly povětšinou naplněny tvrdou prací a stejně tak tvrdým chlebem. A tak dodržování různých zvyků bývalo vítaným zpestřením. Avšak nemusíme se ohlížet do minulosti až tak vzdálené.

 

 

Vzpomínám…

Pocházím z Třebíčska, z kraje chudého, kde jsou vesnice usazené mezi kopci a poli brambor. Každý každému zde sice vidí do talíře, ale pojem soused tu znamená mnohem víc než jen „ten, co bydlí za plotem“. Snad i proto se tu daří udržet řadu starých obyčejů. I když za těch pouhých 20, 30 let, za kterými se otáčím, některé již také vymizely.

 

Jak to bylo o „čarodkách“

Třeba takové pálení čarodějnic je zvyk, který se na mnoha místech drží doposud. I když bych samozřejmě odpřisáhla, že „jó, to za nás byly hranice vyšší a slaměné čarodějnice hezčí“. Kolik zábavy se užilo třeba s takovým zapáleným březovým koštětem. Dnes již takové pometlo umí vyrobit málokdo, ale dřív jich bylo na každém dvorku hned několik. Komu se nepodařilo odnést si z domu koště, vytáhl si alespoň na nedaleké hřbitovní skládce voskovou květinu. Ta hořela taky dobře, navíc modrým plamenem.

Nad ránem se pak zbylí vytrvalci chopili kbelíku s vápnem a štětky a šlo se do vsi. Před domy jsme psali výstižná hesla poukazující na nějakou událost, čin či vlastnost daného obyvatele. Nezřídka bylo k vidění, kterak potrefený obyvatel domu nelichotivý nápis ze silnice drhne rejžákem.

 

Chození na Barbory

Tato tradice se dnes již i z mého rodiště téměř vytratila. Jinde obdobně chodívaly Lucky. Jakožto Barborky jsme byly oděné celé do bílého, s obličejem zakrytým plenou a s kusem kachního nebo husího křídla v ruce a v předvečer svátku sv. Barbory jsme obcházely domy. Peroutkou jsme zcela mlčky ometaly sousedy pro zachování zdraví, za což jsme vyinkasovaly drobný peníz. Činnost to byla na dětské poměry celkem výdělečná, a tak se stávalo, že chodili tajně, přestrojeni za Barbory, i kluci. Nejlepších zisků se dosahovalo v hospodě, pokud tam ovšem neseděl i taťka některé z nás.

 

 

Objevování zapomenutého

Řadu zvyků a tradic, které jsem já měla ještě to štěstí prožít, už moje děti znají jen z vyprávění, podobně jako já jiné ze vzpomínek mých prarodičů. Naše 8letá dcera Zoja se do „starých časů“ zamilovala a nesmírně ráda by dělala všechno tak, jako se to dělalo dřív. Nevím, jak dlouho by vydržela bez