Úholičky jsou moje srdeční záležitost. Rozhovor s Petrem Svobodou, majitelem zámku.

Kousek za Prahou, v kopci nad Vltavou, se rozkládá obec Úholičky. Uprostřed se nalézá areál zámku. Budova je stále v procesu rekonstrukce, proto není – až na výjimky – zpřístupněna veřejnosti. Součástí areálu je ale také park se zahradou. A ne ledajaký! Sama jsem se do Úholiček dostala úplně jiným způsobem, než je cesta výletníka nebo pozice redaktorky časopisu. Už víc než rok tam coby zahradnická pomocnice pleju záhony, stříhám růže a nakládám kompost. Snad i proto mi tento park tak přirostl k srdci. Je prostě nádherný! A tak jednoho dne, kdy se ze zahradnice na chvíli stala redaktorka, vznikl následující rozhovor s majitelem zámku, panem Petrem Svobodou.

 

 

Pane Svobodo, majitelem zámku jste se stal díky restituci, která proběhla v devadesátých letech minulého století. Řeknete mi v krátkosti tento příběh?

Vezmu to trochu zeširoka. Můj dědeček František byl za první republiky posledním centrálním ředitelem Lichtenštejnského majetku v Československu, takže měl velice blízko ke knížecí rodině. A jeho manželka, moje babička Krista, byla blízkou přítelkyní Mileny Wohankové, provdané Joklové. Její dědeček, pražský velkopodnikatel Josef Wohanka, v roce 1901 zámek koupil, zrekonstruoval a částečně přestavěl. On sám byl v roce 1909 uveden Františkem Josefem do rytířského stavu. Posledním majitelem zámku před komunistickou konfiskací byl jeho syn Vladimír. Po sametové revoluci jeho dcera, již zmíněná Milena (vnučka Josefa), požádala v restituci o navrácení zámku a souvisejícího hospodářství. V průběhu restitučního řízení však teta Milenka, jak jsme jí doma říkali, zemřela, a zřejmě proto, že sama neměla děti, zanechala závěť, ve které mi odkázala veškerý svůj majetek. A tak jsem vstoupil do již započatého restitučního řízení. Celý restituční proces a předávání pak trvalo prakticky deset let.

 

Jaký je to pocit vlastnit zámek?

Řekl bych to asi tak: když už člověk jednou získá zámek nebo vůbec celý ten majetek, tak má určitou odpovědnost se o něj postarat, aby tady zůstal i pro další generace. Čím víc jsem se s touto tematikou sbližoval, tím víc jsem se v tom nacházel. Stal jsem se členem Asociace majitelů hradů a zámků a už čtvrtým rokem tam působím ve funkci viceprezidenta. Baví mě problematika kulturního dědictví, baví mě i vytváření a udržování mezinárodních kontaktů. Evropská komise vyhlásila tento rok Evropským rokem kulturního dědictví. Podle mého názoru kulturní dědictví je obrovská hodnota, kterou Evropa má a může nabídnout i světu. Jeho velký přínos vnímám také v tom, že vytváří pracovní příležitosti a obnovuje komunity na venkově. Celosvětově je patrný trend odchodu obyvatel z venkova do měst za pracovními příležitostmi a tento trend právě zájem o evropské kulturní dědictví má šanci změnit, nebo alespoň zmírnit.

 

Vy sám máte vzdělání v oboru historie? Alespoň na mě tak působíte.

Kdepak. Já jsem vzděláním farmaceut a celou profesní kariéru jsem strávil ve farmaceutickém průmyslu. Historie mě zajímala asi jako každého na střední škole. Ale vzhledem k tomu, že v rodině existovala tradice blízké spolupráce s Lichtenštejnským rodem a také jsem nějakou dobu vyrůstal u babičky, která měla svůj byt plný starých obrazů, fotografií a starožitného nábytku, je možné, že takové prostředí mě v mládí určitým způsobem formovalo. Před několika lety jsem se přihlásil na Rudolfinskou akademii, což je dvouletý kurz pořádaný Asociací starožitníků, kde se můžete stát certifikovaným starožitníkem. A to mě bavilo taky. Takže čím jsem starší, tím víc se o tuto tematiku zajímám.

 

 

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/07

jako součást hlavního tématu čísla „Zámky a jejich majitelé“

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

O autorovi

Markéta Ovsíková

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Uvědomila jsem si, jak je pro mě důležitá komunikace, jak jsem ráda v kontaktu s dalšími lidmi. Do tohoto balíčku patří také organizování akcí. Za dobu své činnosti v PDČ už jsem měla nejednu příležitost podílet se na organizaci některé události či setkání. V těchto chvílích jsem jako ryba v divoké vodě, nabitá vidinou něco vytvořit. Když akce skončí, s radostí odplouvám do klidné samoty, kterou potřebuji stejně jako tvoření.

Tvůrcům časopisu a všem kolegům patří můj velký dík.

Dlouhé info

Zanechat komentář

Pravý domácí hithit

Chceme zlepšit Pravý domácí časopis a rozhodli jsme se zkusit se obrátit na pomoc našeho kmene. Pokud se vám náš časopis líbí a myslíte si, že to má smysl, budeme moc rádi, když náš podpoříte na HITHIT.