Úholičky jsou moje srdeční záležitost. Rozhovor s Petrem Svobodou, majitelem zámku.

Kousek za Prahou, v kopci nad Vltavou, se rozkládá obec Úholičky. Uprostřed se nalézá areál zámku. Budova je stále v procesu rekonstrukce, proto není – až na výjimky – zpřístupněna veřejnosti. Součástí areálu je ale také park se zahradou. A ne ledajaký! Sama jsem se do Úholiček dostala úplně jiným způsobem, než je cesta výletníka nebo pozice redaktorky časopisu. Už víc než rok tam coby zahradnická pomocnice pleju záhony, stříhám růže a nakládám kompost. Snad i proto mi tento park tak přirostl k srdci. Je prostě nádherný! A tak jednoho dne, kdy se ze zahradnice na chvíli stala redaktorka, vznikl následující rozhovor s majitelem zámku, panem Petrem Svobodou.

 

 

Pane Svobodo, majitelem zámku jste se stal díky restituci, která proběhla v devadesátých letech minulého století. Řeknete mi v krátkosti tento příběh?

Vezmu to trochu zeširoka. Můj dědeček František byl za první republiky posledním centrálním ředitelem Lichtenštejnského majetku v Československu, takže měl velice blízko ke knížecí rodině. A jeho manželka, moje babička Krista, byla blízkou přítelkyní Mileny Wohankové, provdané Joklové. Její dědeček, pražský velkopodnikatel Josef Wohanka, v roce 1901 zámek koupil, zrekonstruoval a částečně přestavěl. On sám byl v roce 1909 uveden Františkem Josefem do rytířského stavu. Posledním majitelem zámku před komunistickou konfiskací byl jeho syn Vladimír. Po sametové revoluci jeho dcera, již zmíněná Milena (vnučka Josefa), požádala v restituci o navrácení zámku a souvisejícího hospodářství. V průběhu restitučního řízení však teta Milenka, jak jsme jí doma říkali, zemřela, a zřejmě proto, že sama neměla děti, zanechala závěť, ve které mi odkázala veškerý svůj majetek. A tak jsem vstoupil do již započatého restitučního řízení. Celý restituční proces a předávání pak trvalo prakticky deset let.

 

Jaký je to pocit vlastnit zámek?

Řekl bych to asi tak: když už člověk jednou získá zámek nebo vůbec celý ten majetek, tak má určitou odpovědnost se o něj postarat, aby tady zůstal i pro další generace. Čím víc jsem se s touto tematikou sbližoval, tím víc jsem se v tom nacházel. Stal jsem se členem Asociace majitelů hradů a zámků a už čtvrtým rokem tam působím ve funkci viceprezidenta. Baví mě problematika kulturního dědictví, baví mě i vytváření a udržování mezinárodních kontaktů. Evropská komise vyhlásila tento rok Evropským rokem kulturního dědictví. Podle mého názoru kulturní dědictví je obrovská hodnota, kterou Evropa má a může nabídnout i světu. Jeho velký přínos vnímám také v tom, že vytváří pracovní příležitosti a obnovuje komunity na venkově. Celosvětově je patrný trend odchodu obyvatel z venkova do měst za pracovními příležitostmi a tento trend právě zájem o evropské kulturní dědictví má šanci změnit, nebo alespoň zmírnit.

 

Vy sám máte vzdělání v oboru historie? Alespoň na mě tak působíte.

Kdepak. Já jsem vzděláním farmaceut a celou profesní kariéru jsem strávil ve farmaceutickém průmyslu. Historie mě zajímala asi jako každého na střední škole. Ale vzhledem k tomu, že v rodině existovala tradice blízké spolupráce s Lichtenštejnským rodem a také jsem nějakou dobu vyrůstal u babičky, která měla svůj byt plný starých obrazů, fotografií a starožitného nábytku, je možné, že takové prostředí mě v mládí určitým způsobem formovalo. Před několika lety jsem se přihlásil na Rudolfinskou akademii, což je dvouletý kurz pořádaný Asociací starožitníků, kde se můžete stát certifikovaným starožitníkem. A to mě bavilo taky. Takže čím jsem starší, tím víc se o tuto tematiku zajímám.

 

 

Muselo to být zajímavé, když na vás dýchala historie ze všech těch věcí a podobizen. V místnosti, kde právě sedíme, to na mě rozhodně dýchá. Vyprávěla vám vaše babička příběhy?

Určitě. Povídala mi hodně. Procházeli jsme spolu staré rodinné fotografie a k těm se vázala spousta zajímavého vyprávění. Sám mám tady jednu místnost, které říkám badatelna. A tam se přehrabuji dědictvím po otci a samozřejmě je tam spousta věcí po babičce a dědečkovi. Mohl jsem tak přispět archivními materiály historikovi prof. Václavu Hořčičkovi při sepisování obsáhlé knihy Šlechta na křižovatce, která mimo jiné pojednává o Lichtenštejnech v 1. polovině 20. století. Snažím se tomu dát nějaký systém, vybírám fotografie, které ještě nechám zarámovat a rozvěsím v dalších místnostech. Chce to spoustu času…

 

Z dávné historie se teď přenesme do minulosti ne tak vzdálené. Jak vypadaly Úholičky, když jste sem přišel?

No, vypadalo to tady dost hrozně. Za doby komunismu tu sídlil místní národní výbor, jednotné zemědělské družstvo, státní statky a svým dílem přispěli i bezdomovci. Ten barák byl na spadnutí. V roce 1961 připadl zámek do správy Národnímu technickému muzeu. Až v sedmdesátých letech začalo muzeum s rekonstrukcí, která byla k budově necitlivá z pohledu materiálů a technologií, ale na druhou stranu, zaplať pánbůh za to. Jinak by se staly Úholičky součástí této knihy (na stole leží tři knižní svazky s názvem „Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech“ a dvojdílná publikace „Ohrožené hrady, zámky a tvrze Čech“ od dr. Jiřího Úlovce – trochu děsivě tlusté knihy – pozn. redaktorky).

 

Sama nejsem vůbec znalec v oboru, ale připadá mi, že rekonstrukce zámku probíhá citlivě. Jak postupujete? Radíte se s odborníky?

Určitě se radím a také zkoumám historické podklady, které mám k dispozici. Ale ne všechno se dá udělat tak, jak to bylo. Například tady, co teď sedíme, bývala ledárna. Místnost, kde mám kancelář, sloužila jako kuchyň, protože tam byl komín. Ten ale při rekonstrukci v sedmdesátých letech vzal za své. Tuto část zámku, o které mluvíme, bylo vlastně nejsnazší rekonstruovat, proto se začalo právě tady a trošku se to tu zobytnělo.

 

Máte nějakou dlouhodobou vizi ohledně rekonstrukce?

Pro mě bylo vždycky nejdůležitější, aby se sem vrátil život. On to tady totiž není jen soubor kamenů, cihel a malty. Ono to také žije. Když si tady večer sednu, mám pocit, že ke mně ty kameny promlouvají. Ve stavu, ve kterém se to tu nacházelo před rekonstrukcí, žádný život cítit nebyl. Jen strádání a umírání místa. Dneska lidé vyhledávají zážitky. Jsem přesvědčený, že je něco úplně jiného, když navštívíte památku, která je jen chladným muzeem, a naproti tomu místo, kde to dennodenně žije. To je dle mého názoru nesrovnatelný zážitek.

 

I park se vám daří! Ten je nádherný! J

(smích) Parkem jsme začali. Když jsme tady na jaře 2000 začali pracovat, to byla bezinková džungle. Až do podzimu roku 1999 jsme žili v zahraničí, pak v Praze a do Úholiček jsme se stěhovali postupně. Asi tak od roku 2004 či 2005 tu už všichni bydlíme na stálo.

 

A bydlí se vám tady hezky?

Já si myslím, že to tady je úžasné! Žili jsme nějaký čas ve Finsku, což je krásná země. Před tím 4 roky v Anglii, to je moje srdeční záležitost. Ale co naplat, Úholičky jsou Úholičky.

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/07

jako součást hlavního tématu čísla „Zámky a jejich majitelé“

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

O autorovi

Profilový obrázek

Markéta Ovsíková

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Uvědomila jsem si, jak je pro mě důležitá komunikace, jak jsem ráda v kontaktu s dalšími lidmi. Do tohoto balíčku patří také organizování akcí. Za dobu své činnosti v PDČ už jsem měla nejednu příležitost podílet se na organizaci některé události či setkání. V těchto chvílích jsem jako ryba v divoké vodě, nabitá vidinou něco vytvořit. Když akce skončí, s radostí odplouvám do klidné samoty, kterou potřebuji stejně jako tvoření.

Tvůrcům časopisu a všem kolegům patří můj velký dík.

Dlouhé info

Zanechat komentář