Veronika Hurdová, rozhovor s „Krkavčí matkou“

Veronika Hurdová s dětmi
Pravděpodobně ji znáte. Nebo stejně jako já máte ten pocit. Píše blog Krkavčí matka, vydává knihy pro děti i dospělé, pořádá besedy a velmi otevřeně se s ostatními dělí o své pocity, myšlenky, zkušenosti. Její slova mi často uvíznou v hlavě a dlouho o nich přemýšlím. Její odvaha vhání do očí slzy. Její humor je skvělý. Ten to všechno vyrovnává. Co vlastně?
V listopadu 2015 ovdověla. Nešťastná náhoda obrátila Veronice Hurdové život totálně naruby. Zrovna se na blogu chystala pochlubit se svým třetím těhotenstvím, aby ten příspěvek byl nakonec úplně jiný. Tehdy jsem ji četla poprvé. A potom skoro denně. Její cesta k sobě samé inspiruje a uzdravuje. Když jsme se v lednu letošního roku setkaly na besedě Vraťme smrt zpátky do života, byla pravdivá, usměvavá a neskutečně silná. Připadala si nedotknutelná. Ráda jí to věřím.

 

 

Nedotknutelná vnímám jako statečná, silná, připravená. Rozumím tomu správně?

Nedotknutelná zní možná docela nafoukaně nebo rouhačsky. Ale já se tak fakt cítím. Nic zvenku už mi nedokáže ublížit. Není to tím, že by se mi špatné věci neděly, ale já už je nenechám, aby mě semlely. Můj vnitřní klid je důležitější než cokoli na světě. Od něj se odvíjí to, jestli jsem schopná plnit úkol, se kterým jsem sem na tenhle svět přišla. A to je podle mého být tak moc a doopravdy sama sebou, jak to jen dokážu.

Naučila jsem se zachytávat signály, když se mi někdo nebo něco snaží tuhle rovnováhu narušit. Jakmile to zpozoruju, tak zbystřím a místo investování energie do boje proti příkoří se zaměřím do sebe. Chytám se malých každodenních věcí, věnuju se vztahům s těmi, které mám nejradši, zpomalím a jsem vděčná za rutinu.

 

Kde jsi našla sílu všechno, čím sis prošla, přežít? A pamatuješ si moment, kdy jsi věděla, že to přežiješ?

Takhle zpětně po víc jak dvou letech v tom nevidím nic heroického. Nejsem první ani poslední žena, které zemřel manžel. A většina z nich to přežila. Pro mne je otázka, jestli přežít je cíl. Přežít mi zavání urputností a bojováním s nepřízní osudu. Já ale s ničím nezápasila ani nezápasím. Můžete totiž přežít, ale co z vás přežije? Když je to jenom lidská schránka, která sice navenek funguje, ale zevnitř je spálená na popel?

Já určitě neříkám, že je to špatně. Každý projde smrtí svého blízkého tak, jak nejlíp v danou chvíli umí.

Nikdy nepřestanu děkovat svému muži, že zemřel ve chvíli, kdy si byl jistý, že to zvládnu bez toho, aby mě to zevnitř sežralo. Já vlastně nemusela dělat nic, jen jsem to všechno přes sebe nechala téct a dovolila jsem si prožívat každý okamžik tak, jak jsem to cítila. I když ta bolest a zoufalství byly v prvních měsících obrovské, tak jsem i přesto všechno od prvních momentů věděla, že to zvládnu. Ne kvůli dětem, ne kvůli památce mého muže a ne kvůli očekávání okolí, ale kvůli sobě.

 

Máš ještě z něčeho strach?

Nedokážu teď ani po delším přemýšlení žádný strach vymyslet. Takže by se asi dalo říct, že strach nemám. Nikdy jsem nebyla typ člověka, co dopředu vymýšlí všechny možné varianty a nechává se jimi paralyzovat. Věci řeším, až když nastanou.

Nebojím se ani reakcí okolí, co si o mně lidé pomyslí. Je mi jedno, co si kolemjdoucí myslí o tom, jak řeším situaci se svým vztekajícím se dítětem. Protože v tu chvíli je pro mě důležitý vztah já a mé dítě. Nebojím se, co mi řeknou prarodiče na to, když jsme se rozhodly jít s mou nejstarší dcerou cestou domácího vzdělávání. Vím, že s tím prarodiče nesouhlasí, ale pro mne je mnohem důležitější to, že mně a dceři to vyhovuje.

Neřekla bych tedy, že po smrti mého muže už se nemám čeho bát, protože to nejhorší se mi už stalo. Smrt mi ale srovnala priority. Nebojím se už smrti mých milovaných, i když vím, že to strašlivě bolí. A nebojím se už ani vlastní smrti, protože mi přijde nádherné, že se jí nemůžu vyhnout, a jediné, co mi ta má konečnost říká, je, že se mám snažit žít svůj život tak, abych na konci žádného dne nemusela ničeho litovat. Protože kdo ví, jestli nebude můj poslední.

 

 

 

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/06

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

O autorovi

Zuzana Miškufová

Zuzana Miškufová

Zanechat komentář