Veronika Hurdová, rozhovor s „Krkavčí matkou“

Veronika Hurdová s dětmi
Pravděpodobně ji znáte. Nebo stejně jako já máte ten pocit. Píše blog Krkavčí matka, vydává knihy pro děti i dospělé, pořádá besedy a velmi otevřeně se s ostatními dělí o své pocity, myšlenky, zkušenosti. Její slova mi často uvíznou v hlavě a dlouho o nich přemýšlím. Její odvaha vhání do očí slzy. Její humor je skvělý. Ten to všechno vyrovnává. Co vlastně?
V listopadu 2015 ovdověla. Nešťastná náhoda obrátila Veronice Hurdové život totálně naruby. Zrovna se na blogu chystala pochlubit se svým třetím těhotenstvím, aby ten příspěvek byl nakonec úplně jiný. Tehdy jsem ji četla poprvé. A potom skoro denně. Její cesta k sobě samé inspiruje a uzdravuje. Když jsme se v lednu letošního roku setkaly na besedě Vraťme smrt zpátky do života, byla pravdivá, usměvavá a neskutečně silná. Připadala si nedotknutelná. Ráda jí to věřím.

 

 

Nedotknutelná vnímám jako statečná, silná, připravená. Rozumím tomu správně?

Nedotknutelná zní možná docela nafoukaně nebo rouhačsky. Ale já se tak fakt cítím. Nic zvenku už mi nedokáže ublížit. Není to tím, že by se mi špatné věci neděly, ale já už je nenechám, aby mě semlely. Můj vnitřní klid je důležitější než cokoli na světě. Od něj se odvíjí to, jestli jsem schopná plnit úkol, se kterým jsem sem na tenhle svět přišla. A to je podle mého být tak moc a doopravdy sama sebou, jak to jen dokážu.

Naučila jsem se zachytávat signály, když se mi někdo nebo něco snaží tuhle rovnováhu narušit. Jakmile to zpozoruju, tak zbystřím a místo investování energie do boje proti příkoří se zaměřím do sebe. Chytám se malých každodenních věcí, věnuju se vztahům s těmi, které mám nejradši, zpomalím a jsem vděčná za rutinu.

 

Kde jsi našla sílu všechno, čím sis prošla, přežít? A pamatuješ si moment, kdy jsi věděla, že to přežiješ?

Takhle zpětně po víc jak dvou letech v tom nevidím nic heroického. Nejsem první ani poslední žena, které zemřel manžel. A většina z nich to přežila. Pro mne je otázka, jestli přežít je cíl. Přežít mi zavání urputností a bojováním s nepřízní osudu. Já ale s ničím nezápasila ani nezápasím. Můžete totiž přežít, ale co z vás přežije? Když je to jenom lidská schránka, která sice navenek funguje, ale zevnitř je spálená na popel?

Já určitě neříkám, že je to špatně. Každý projde smrtí svého blízkého tak, jak nejlíp v danou chvíli umí.

Nikdy nepřestanu děkovat svému muži, že zemřel ve chvíli, kdy si byl jistý, že to zvládnu bez toho, aby mě to zevnitř sežralo. Já vlastně nemusela dělat nic, jen jsem to všechno přes sebe nechala téct a dovolila jsem si prožívat každý okamžik tak, jak jsem to cítila. I když ta bolest a zoufalství byly v prvních měsících obrovské, tak jsem i přesto všechno od prvních momentů věděla, že to zvládnu. Ne kvůli dětem, ne kvůli památce mého muže a ne kvůli očekávání okolí, ale kvůli sobě.

 

Máš ještě z něčeho strach?

Nedokážu teď ani po delším přemýšlení žádný strach vymyslet. Takže by se asi dalo říct, že strach nemám. Nikdy jsem nebyla typ člověka, co dopředu vymýšlí všechny možné varianty a nechává se jimi paralyzovat. Věci řeším, až když nastanou.

Nebojím se ani reakcí okolí, co si o mně lidé pomyslí. Je mi jedno, co si kolemjdoucí myslí o tom, jak řeším situaci se svým vztekajícím se dítětem. Protože v tu chvíli je pro mě důležitý vztah já a mé dítě. Nebojím se, co mi řeknou prarodiče na to, když jsme se rozhodly jít s mou nejstarší dcerou cestou domácího vzdělávání. Vím, že s tím prarodiče nesouhlasí, ale pro mne je mnohem důležitější to, že mně a dceři to vyhovuje.

Neřekla bych tedy, že po smrti mého muže už se nemám čeho bát, protože to nejhorší se mi už stalo. Smrt mi ale srovnala priority. Nebojím se už smrti mých milovaných, i když vím, že to strašlivě bolí. A nebojím se už ani vlastní smrti, protože mi přijde nádherné, že se jí nemůžu vyhnout, a jediné, co mi ta má konečnost říká, je, že se mám snažit žít svůj život tak, abych na konci žádného dne nemusela ničeho litovat. Protože kdo ví, jestli nebude můj poslední.

 

 

 

Obdivuji tvou upřímnost a vím, že je nás takových mnoho. Kdy ti došlo, že svým otevřeným sdílením můžeš pomoci ostatním?

Já mám pocit, že mi to ještě pořád pořádně nedošlo. 🙂 Denně mi chodí e-maily od fanoušků blogu a od čtenářů knížek. Dostávám mraky zpráv na Facebooku. Po mých besedách jsem se objala a poplakala si už se stovkami lidí. Ale pořád mám pocit, že je to jen špička ledovce, kterou vidím.

Blog píšu s jediným záměrem – sdílet svoji cestu s nadějí, že některé z těch střípků svého života, které posílám mezi lidi, někomu zapadnou do té jeho skládačky a dodají mu odvahu jít po té jeho cestě. Nechci ukazovat nějaké návody na život, nechci nikoho přesvědčovat o své pravdě. Jenom si myslím, že kdybychom každý žil v souladu se svým hlubokým, opravdovým já, byl by tenhle svět v naprosté rovnováze.

 

Nejsou pro tebe besedy o smrti vyčerpávající? Některé z otázek mi přišly trochu za hranou.

Besedy o smrti jsou pro mě vlastně nejpříjemnější. Mám pocit, že díky tomuhle tabuizovanému tématu jsme schopní při otevřeném sdílení odhalit svoji lidskost na dřeň. Jinak si ale svoje soukromí hlídám, neřeknu nic, co nechci.

Besedy obecně jsou ale pro mě docela vyčerpávající. Ono to sice vypadá, že tam jen dvě hodiny stojím a povídám. Já do toho ale dávám celou sebe, je to taková exponovaná opravdovost, ne žádná naučená přednáška, kde jedu podle puntíků v PowerPointu.

 

Proč je pro nás obecně těžké mluvit o smrti a o tom, jak bychom si představovali svůj pohřeb? Jak to máš třeba se svými rodiči?

Myslím si, že je to nejvíc dané prostředím, ve kterém vyrůstáme. V naší společnosti není zvykem o smrti mluvit, není pro nás přirozenou součástí života. Když se ale podíváme na národy, které udělaly ze smrti součást jejich kultury, mají to úplně jinak. Nebo třeba malé děti, které mluví do nějakého věku, než je semele náš pohled na svět, o smrti úplně přirozeně. Tahle srovnání mě vedou k tomu, že smrt sama o sobě není těžké téma nebo nějaké tabu. To jen my jsme si z toho tabu udělali.

Moji rodiče jsou v tomhle úžasní, vždycky dokázali o smrti mluvit, nesnažili se nás jako malé před tématem smrti chránit. Jak stárnou, čím dál častěji mluví i o své smrti. Není v tom ale strach. Berou smrt jako nevyhnutelnou součást života. Jsem ráda, že smrt mého muže tohle téma u nás v rodině pomohlo zase o kousek pootevřít.

 

Jakým způsobem se dá o smrti mluvit s malými dětmi?

Asi záleží, jak malé děti máš na mysli. Mým dětem byly v době smrti jejich tatínka 2 a 3,5 roku. Takhle zpětně jsem za to ráda. Bylo to sice provozně možná náročnější, než kdyby byly děti starší. Co se týče vnímání smrti a psychické stránky, byly mi děti většími pomocníky, než si kdo dokáže představit. Lehkost, přirozenost a upřímnost, se kterou dokázaly o smrti mluvit, mě nepřestává fascinovat dodneška.

Tím, že jsem se jimi tenkrát nechávala hodně vést a inspirovat, tak myslím, že se mi podařilo do toho jejich způsobu vnímání smrti vstoupit a částečně je v tomhle nastavení i udržet. Z mého pohledu mají mé děti díky ranému zážitku setkání se smrtí tohle téma mnohem lépe zpracované a uchopené než většina dospělých, které znám. Moc doufám, že tenhle prožitek pro ně bude do budoucna krom bolesti z té velké ztráty i zdroj síly, ze kterého budou moci čerpat.

 

Jaký moment byl pro tebe za uplynulé měsíce od ztráty manžela ten nejsilnější?

Každý. Nevyzdvihla bych jeden konkrétní. Protože každý z těch momentů a způsob, jakým jsem ten moment prožila a zpracovala, je strašně důležitou součástí toho, kým jsem dneska. Tohle mi smrt taky dala jako dárek – není už pro mě důležitý a nedůležitý čas. Je mi jedno, jestli „hltám“ nový zážitek, nebo jestli dělám potisící nějakou rutinní činnost. Je mi jedno, jestli pracuju, nebo jestli se potuluju po lese. Je mi jedno, jestli procestuju svět za 80 dní, nebo jestli těch 80 dní strávím na pískovišti s dětmi. Všechno se to slilo v jedno. Všechno je to život.

 

Vím, že s dětmi dost cestujete. Sbalíš jeden kufr a vyrazíte. Vybavíš si nějaký okamžik, kdy ses při cestování s dětmi bála? Kdys měla fakt strach, že něco nedáš?

Při cestování ani ne. Já mám vysokou stresuodolnost. Když se děje nějaká krizová situace, stane se ze mě totální praktik. Jednám rychle a problém řeším, nepanikařím.

Zatím s dětmi jezdím jenom po Evropě, protože můj nejmladší nemá rád (nemá rád je eufemismus) dlouhé přesuny jakýmikoli dopravními prostředky. Díky tomu jsem možná nenarazila na nic tak nestandardního, s čím bych si nevěděla rady. Ale těch situací k řešení už na cestách bylo asi milión a jedna. Mám pocit, že je to vlastně jediná jistota při cestování s dětmi bez cestovky – vždycky se vám něco stane. Ve finále jsem ale za tyhle situace ráda, protože nás jako rodinu stmelí a mně posílí sebevědomí, že zvládnu cokoli. A děti jsou v tomhle ohledu velcí pomocníci. Když jde opravdu do tuhého, tak pomáhají. Celé to naše cestování vlastně není tak, že já jako máma zajistím kompletní servis. To by mi asi hráblo za první zatáčkou. Děti jsou plnohodnotnou součástí cesty.

 

Kam budeš s dětmi cestovat příště?

Momentálně jsme se vrátili ze Sicílie. A kam to bude příště? To fakt nevím, ony si ty destinace spíš vybírají mě než já je.

Ale určitě to bude někam, kde je teplo. Já mám totiž pořád pocit, že jsem se měla narodit někde v teplých krajích a Bůh si to na poslední chvíli rozmyslel a šoupnul mě do zmrzlých Čech.

 

Zaujalo mě, že si píšeš všelijaké seznamy. Pomáhají ti zorientovat se v životě? To jsi tak měla vždycky?

Mrkla jsem teď do mobilu. Mám tam 51 záložek se seznamy. Knížky, které jsem přečetla. Knížky, které si chci přečíst. Příspěvky, které chci napsat na blog. Nákupní seznam. To do list věcí, které musím udělat. Bucket list věcí, které chci před smrtí stihnout. Pozvánky na besedy. Lidi, kteří se mi nabídli, že pro mě chtějí pracovat. Přátelé, se kterými se chci tenhle rok vidět.

Svůj mobil používám jako externí harddisk k mozku. Cokoli mě napadne, odložím si do něj. Nevím, jestli jsem to tak měla vždycky, protože dřív před dobou mobilů jsem žádný zápisník nevlastnila. Taky jsem ale měla tenkrát lepší paměť. Teď po třech těhotenstvích, porodech a kojeních už toho v hlavě moc neudržím. Navíc toho na mě leží strašně moc. To potvrdí asi každá maminka samoživitelka.

Takže asi ano, seznamy mi v životě pomáhají. Vím, že existuje místo, kde je všechno uspořádané. Dává mi to do života klid, protože moje hlava je jak kreativní továrna na nové projekty, myšlenky a nápady, které chci zrealizovat a poslat do světa.

 

Jak se chystáš na domácí vyučování pro Grétku?

Nijak zásadně. Nebo ne tedy ve smyslu, že bych jí nakoupila učebnice a nutila ji sedět nad přípravnými cvičeními, aby uvolnila zápěstí, nebo že bych jí stopovala, jestli vydrží věnovat se koncentrovaně x minut nějaké činnosti přesto, že ji to nezajímá.

Snažím se pozorovat, jak u ní probíhá proces učení. Kdy je pozornější, co ji naopak od učení odrazuje. Zkouším s ní analyzovat, v čem se cítí slabá a naopak ji podporuju v tom, kam ji srdce táhne a co jí jde.

Považuju vzdělávání za neustálý proces. Děti i dospělí se učí vlastně pořád. I když to tak nevypadá. To je jenom tím, že jsme si uvykli na definici toho, co to vzdělávání je. Uvěřili jsme tomu, že vzdělávat se = naučit se všeobecný rozhled, který někdo někdy určil jako potřebný.

Pro šestileté dítě je podle mého nejpřirozenějším způsobem učení sebeřízená hra a nápodoba dospělých. A tak nechávám svou dceru hrát si bez toho, aniž bych jí říkala, jak si má „správně“ hrát. Zároveň se ji snažím vystavovat rozmanitým situacím, ve kterých se může nápodobou ode mě nebo od jiných dospělých, ke kterým má důvěru, učit.

 

Jak všechno zvládáš, máš dle mého pohledu obrovské nasazení a velmi málo času na spánek, oddych? Jaká je tvoje motivace? Plánuješ zvolnit?

Já jsem v tomhle trochu blázen. Vždycky jsem jela na 110 %. Už můj muž mi říkával – tak si chvíli jenom sedni a seď. Ale pro mě to bylo nerealizovatelné. Když jsem seděla, tak jsem stejně pořád přemýšlela, jak ten čas využít. Já třeba ani neumím normálně koukat na film. Většinou u toho pracuju nebo si čtu knížku. Spát mi stačí 6 hodin denně. Motivace je taková, že mi moje práce – jestli to tak můžu nazvat – dává smysl a naplňuje mě. Nic jiného v tom není. Finanční stránka je sice příjemná věc, ale není to to hlavní. Je ale fakt, že někdy je toho moc. Zrovna tuhle zimu jsem měla takové špatné období, všechno se mi sypalo pod rukama. Nejvtipněji to bylo vidět na elektronice. Během měsíce mi odešla sušička, harddisk na pevném počítači, napájení do mobilu, rozbil se displej tabletu a dvakrát sklíčko hodinek, přestal fungovat vysavač a tyčový mixér, zaviroval se mi notebook, zaseklo se mi otvírání kufru od auta. Jediné, co se mi nerozbilo, byla pračka, kterou mi ale v druhém bytě ukradl nájemník, takže jsem musela kupovat novou. A do toho jsem řešila tisíc dalších nepříjemných věcí, rozvážela děti k babičkám a objížděla po besedách po celé republice. To by porazilo i vola. Já ale prostě zatím jinak než ve vlnách fungovat neumím. Potřebuju střídat období velkého nasazení s obdobím, kdy jenom píšu knížky.

 

Proč často zdůrazňuješ, že nejsi sluníčkář? Je to pro tebe negativní označení?

Ne, vůbec. Já mám sluníčkáře ráda a myslím, že by mě do téhle kategorie i spousta lidí zařadila. Jsem ale ve spoustě věcí dost cynická, mám takový hodně specifický černý druh humoru, na který si musí člověk zvyknout. Třeba k ženám jsem si musela hledat cestu, dlouho jsem si s nimi nerozuměla, protože jsem na ně byla asi příliš přímá. Teď už v tom ženském světě po šesti letech na mateřské trošku chodit umím.

 

Jaké máš sny?

Osobní asi žádné. Co si chci splnit, to si splním. A co si splnit momentálně nedokážu, to s lehkostí odsouvám na později. Mám třeba jasnou vidinu domku u moře, který bude mít na předzahrádce olivovník a citronovník, a já budu sedět jako stará čupr babka ve stínu těch stromů, ráno si vypiju kafe, skočím pro bagety, potlachám na návsi s jinými babkami, napíšu kus memoárů, odpoledne se půjdu projít k moři nebo stokrát vyšlapanou cestičkou lesem a večer si dám vínko se svým mužem a půjdeme spát. Ta vize je sice velmi konkrétní, ale cítím, že je ještě čas, nemusím si to plnit hned teď.

No a pak mám takové ty velké, celoplanetární sny. Že se každému z nás podaří propojit se svou podstatou, nenecháme za sebe jednat ego a přestaneme se vším a proti všem bojovat. Že se jako lidstvo vzpamatujeme, odkloníme se od konzumu a budeme se starat o to, abychom po sobě na planetě zanechali jen takovou stopu, se kterou si Země poradí. Že pochopíme, že ta nejdůležitější věc na světě, ze které je všechno stvořené, je láska. Zní to možná jako klišé, ale podle mě se to promítá do všech oblastí našich životů.

 

Tvou úžasnou knihu Moje milá smrti jsem přečetla skoro naráz, přijde mi jako krásný odkaz tvým dětem, vnímáš ji i tímhle pohledem?

Vůbec. Moje děti sice vědí, že jsem napsala knížku o smrti, ale podle mého ji nevnímají jako něco speciálního. Prostě další maminčina knížka. Já jim nenutím ani svoje pohádky. Když si moje knížky jednou přečtou, budu ráda. Když ne, je to taky jejich volba.

Jejich tatínek pro ně není zakonzervovaný v nějaké knížce. Je to živá vzpomínka na člověka, který je miloval nejvíc na světě. Denně si ho připomínáme a svým způsobem je pořád s námi.

 

Jaká je knížka Krkavčí matka? Kdo by si ji měl přečíst?

Já myslím, že je především legrační. Měla by si ji přečíst každá maminka, která se cítí sevřená všemi těmi návody na děti a návody na to, jak být dokonalou mámou. Snažím se vnést do rodičovství pohodu a klid, protože si myslím, že každá máma je ta nejlepší máma pro své děti. Jen se nesmí bát být sama sebou a ve vztahu k dětem se otevřít.

 

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/06

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

O autorovi

Zuzana Miškufová

Zuzana Miškufová

Zanechat komentář