Věže jak je neznáte. Objevte zajímavosti o pražských zvonech.

zvon Marie
Honosný zvuk zvonů jsem vždycky vnímala jako běžnou součást života. Skutečnost, že v každé věži visí zvon, jsem brala jako nezvratitelnou. Chyba! Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla o zvonech a zvonících něco málo napsat, jsem netušila, že na tohle téma nejde napsat něco málo. Během mailové komunikace s panem kampanologem, návštěv dvou pražských kostelů, povídání se zvoníky a vyšplhání se do výšin dvou pražských zvonic mi došlo, že se přede mnou otevřel překvapivě rozlehlý a nádherný svět. Z této šíře zahrnující kromě dovednosti správně rozhoupat srdce zvonu také znalost historie, cit pro hudbu, dobrou fyzičku a hlavně oddanost službě jsem se dozvěděla jen střípky. Ty se vám teď pokusím předat. Začínáme: bim bam!

 

 

Krásná tradice přetrvává

U nás v Čechách se stále udržuje tradice ruční obsluhy zvonů, a to je podle mě dobře. Automatické (elektrické) zvonění, které co do počtu zvonů stejně nakonec převládá, je vždy jen lepší či horší náhražkou zvoníka. Ruční obsluha je z hlediska hudebně-akustického výsledku vhodnější a z hlediska životnosti zvonu šetrnější. Je-li zvonů více, sejde se skupina zvoníků, kteří umějí rozezvučet zvony současně v pravidelném rytmu střídajících se úderů. Chce to cvik rozeznít zvon ve správný čas tak, aby zvonil slyšitelně, rytmicky, pravidelně a bez vynechávání úderů. Inventář českých zvonů pokrývá 13. až 21. století a není divu, že v případě historických zvonů je ruční obsluha památkovou péčí vyžadována.

 

Z rozhovoru s kampanologem Radkem Lungou jsem se o tradici ručního zvonění dozvěděla: „V sousedních zemích (Německo, Rakousko, Polsko, Maďarsko) zvoníky ve většině případů během posledních čtyřiceti let nahradila automatika. Tradice ruční obsluhy se vytrácí i ze Slovenska, ačkoli v posledních letech tam byly podniknuty některé kroky, aby se oživila a udržela dál. Silná tradice je jihoevropská. V ortodoxní východní církvi (Rusko, Bulharsko, Řecko) se zvony nehoupají, jsou napevno zavěšeny na různých trámových konstrukcích a zvoníci pohybují jen srdcem. Toto zvonění si – i přes cílenou likvidaci církevního života v sovětském Rusku – ponechalo hluboký duchovní rozměr. Velmi známá je tradice anglosaská, zvonění se tam nazývá ‚change-ringing‘ – střídavé zvonění, tj. zvonění do rytmu. Zvony se ve výkyvu otáčejí až do 180° na jednu stranu a zvoníci v měnícím se pořadí úderů zvonů (s využitím pozdržení zvonu v nejvyšší poloze) vytvářejí harmonické kombinace, které mají ustálená pravidla.“

 

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/06

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

 

O autorovi

Markéta Ovsíková

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Uvědomila jsem si, jak je pro mě důležitá komunikace, jak jsem ráda v kontaktu s dalšími lidmi. Do tohoto balíčku patří také organizování akcí. Za dobu své činnosti v PDČ už jsem měla nejednu příležitost podílet se na organizaci některé události či setkání. V těchto chvílích jsem jako ryba v divoké vodě, nabitá vidinou něco vytvořit. Když akce skončí, s radostí odplouvám do klidné samoty, kterou potřebuji stejně jako tvoření.

Tvůrcům časopisu a všem kolegům patří můj velký dík.

Dlouhé info

Zanechat komentář