Vyměnila byt v Praze za skromný život v zahradním domku.

1.jpg
Kristýna žije v zahradním domku. Na pěti metrech čtverečních má postel, stůl, počítač a vodní želvu. Myje se v lavoru, na záchod chodí ven. „Pračka mi tu jediná chybí,“ uvažuje, jak by jí pak stačila jen čtyři trička a ušetřila by místo. Šetření je vůbec její každodenní téma. Aby dostavěla dům a mohla se přestěhovat, šetří na jídle, na věcech, na všem. Jen své sny o přírodním bydlení moc nešetří a postupně je nechává rozplynout, prý z nedostatku peněz. Její příběh je tak inspirací, jak se nebát začít žít své sny hned teď, ale také příkladem, jak se vysněné cíle mohou ústupek za ústupkem měnit v něco, co jsme vlastně vůbec nechtěli.

 

Nazrzlá sympatická grafička bydlela ještě vloni v bytě v Praze po rodičích a každý den chodila na čtrnáct i víc hodin do práce koukat do počítače. Po třech letech, co šéfovi říkala: „Už to nevydržím, já už zítra nepřijdu.“, jednoho dne opravdu nepřišla. Prodala byt, koupila zahradu uprostřed přírody a začala stavět vysněný přírodní dům. Než ho postaví, bydlí zatím v dřevěné boudičce, kde jsem ji začátkem jara navštívila.

 

Dům místo banánů

Venku byly ještě cítit dozvuky zimy, zato uvnitř jsme se ocitly uprostřed tropů. Kristýna moc nevětrá, šetří elektrické teplo z přímotopu, kterým topí, protože kamna by se jí dovnitř už nevešla. Navíc jediné veliké okno tu ani nejde otevřít. „Původně to bylo trojsklo, které někdo rozbil…“ Poslouchám její vyprávění o výhodné koupi usazena na posteli, ze které třetinu pokrývá police pro želvu – při spaní si pod ní prý Kristýna jednoduše strčí nohy. Za zády mi visí pár ramínek s šatstvem, nad hlavou se suší tenisky. Vícečetná návštěva by se ke Kristýně tedy nevešla.

 

„Dokud mrzlo, měla jsem záchod venku ze židle bez sedátka a kýblu,“ popisuje mi Kristýna praktické stránky života na malém prostoru. Teď, když je nad nulou, chodí si pod desku z vlnitého eternitu sednout už na záchod chemický. Z nedostatku místa visí venku i igelitky se špinavým prádlem – bílá s bílým, barevná s barevným. „Když je teplo, tak se i koupu venku.“ Dá si lavor pod strom, vodu na mytí si ohřeje v rychlovarné konvici a polévá se z hrnku.

Zatímco povídá, začínají mi po nohou lézt mravenci. „Nechci je vraždit žádnými jedy, ale tady bydlím já,“ rozčiluje se Kristýna. Kdyby je otrávila, už by je pak nemohla jíst, a tak doufá, že zmizí sami. Krom mravenců ochutnala třeba i vodní rostliny pro svou želvu Arnolda, vše pro to, aby něco ušetřila na jídle, dostavěla už dům a mohla si přivézt své knihy a pozvat víc než jednoho kamaráda naráz. „Jím jen ovoce a zeleninu a občas nějaký suchar, abych se něčím dojedla,“ ukazuje mi ještě naklíčenou čočku a cizrnu ve sklenicích za oknem. Vůbec nevaří. „Všechno tak podražilo, rozhodla jsem se, že si nebudu kupovat ani banány.“