Zdeňka Voštová – rozhovor o environmentálním žalu

Přestávám věřit, že život je jen náhoda. Se Zdeňkou Voštovou jsem se seznámila před pár lety na kurzu minimalistické organizace domácnosti. Měly jsme podobný světonázor a myslím, že můžu říct, že jsme si padly do oka. Po nějakém čase jsme se náhodou potkaly v tramvaji, Zdeňka někam cestovala, částečně na své koloběžce. Úsměvy jsme nešetřily a spojily se na Facebooku. O pár let později se začala Zdeňka věnovat terapii environmentálního žalu, a protože mě téma prostupuje, musela jsem s ní mluvit.

 

Co tě tehdy zavedlo na kurz organizace domácnosti? Jak organizace vlastně dopadla?

Kurz byl koncipován jako praktická ukázka minimalismu a přitáhlo mě na něj to, že se konal přímo u organizátorky doma. Viděla jsem naživo, jak vypadá život s minimem věcí a odpadu, a to bylo pro mě velmi inspirativní! Když jsem pak nějakou dobu po kurzu ještě zhlédla film Mý věci, tak mi definitivně došlo, že máme doma mnohem víc věcí, než potřebujeme. Od té doby velmi rozmýšlím jakýkoliv nový nákup a spíše své věci naopak posílám dál.

 

Vím, že pro transport skoro kamkoliv používáš svoji koloběžku. Povíš mi o ní víc? Jak jsi na ní začala jezdit a proč? Jaké to je ji používat ve městě?

Vidíš, koloběžka je jedna z mála věcí, co jsem si za poslední léta koupila a měla z ní opravdovou radost. Původně jsem si ji pořídila hlavně na přepravu mých dětí, jedno vozím na stupátku přede mnou a druhé v nosítku na zádech. Nakonec mě ale tento druh dopravy tak nadchnul, že na ní jezdím i do práce či do divadla, prostě všude. Když mně koloběžku asi před dvěma lety ukradli, mí přátelé se tajně složili a koupili mi novou, úplně stejnou. S poselstvím „nepřestávej věřit tomu, že svět je dobrý“. To mě moc potěšilo a dojalo.

 

Co tě v životě baví a naplňuje, kromě práce?

Čiré nadšení ze života, které s radostí pozoruji u mých dcerek. Pohyb, kromě koloběžky třeba plavání. A když je oboje spojené s pobytem v přírodě, tak je to úplně nejlepší. Moc mě také těší setkávání s lidmi, kteří mě baví a inspirují.

 

Pověz mi, jak jsi se stala terapeutkou, která pracuje s environmentálním žalem?

Spjatá s přírodou jsem se cítila být vždy. Asi před sedmi lety jsem však zjistila, že na mě environmentální problémy hodně doléhají. Svěřila jsem se na psychoterapii i svému okolí a dost mě překvapilo, že jsem se často setkala s nepochopením. Nicméně časem se mi postupně podařilo své pocity zpracovat. Po nějaké době jsem zjistila, že podobné pocity, jako tehdy já, prožívá poměrně velké množství lidí, jen se o tom moc nemluví. A protože pracuji jako terapeutka, začala jsem studovat zahraniční literaturu a postupně přišla na to, že ve světě se smutek a úzkost spojené s životním prostředím již nějakou dobu diskutují. Americká psychologická asociace loni vydala na téma psychické zdraví lidí, jako odpověď na klimatickou změnu, rozsáhlý report. Bohužel, česká psychoterapeutická obec a literatura se tímto fenoménem v podstatě nezabývá. Jak je možné, že o tom mlčíme?

 

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2019/09

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty na tel: 800 300 302

Předplatné zde.

 

O autorovi