Život je komplikovanej, abychom se nenudili. Další ze série rozhovorů se Simonou Babčákovou

Bolesti, traumata, konflikty… zkrátka nepříjemné a bolavé situace nám někdy chtě nechtě vstupují do života. Spíše tedy „nechtě“. Říkáme si, že bychom se raději nudili než tohle prožívat. Všechno zlé pro něco dobré? A co je na bolesti asi tak dobrého? Jedno z témat, o kterém herečka Simona Babčáková mluví například na svých přednáškách, se kterými před časem začala. A také tímto tématem začíná už 7. díl našeho nepravidelného seriálu…

 

 

Takže, Simono, proč nám tedy bolesti a traumata vstupují do života?

Beru je jako pravidla hry. Karty, se kterými se hraje. Samozřejmě, že na tyto momenty či situace vždycky znovu a znovu nadávám, že se trápím, a když jsem v temném lese bolestivých emocí, tak na sebe tlačím, abych už byla pryč. Ale „marná lásky snaha“, stejně tím musím projít a nezbývá mi než to přijmout a někdy mi „chtění utéct“ zlomí až vyčerpání. Ale už si uvědomuju, že tímto způsobem získáváme zkušenost a informace o tom, co to znamená být lidskou bytostí, prohlubujeme empatii a soucit, kultivujeme se a probouzíme. Díky tomu pociťujeme, že nejsme jenom tělo, že tam vevnitř jsou ještě další důležité části naší bytosti, které vnímají a cítí. A jsme zase zpátky u boha, o kterém jsme mluvily v minulém díle, a jeho „božské hře“. Bůh objevil tenhle geniální způsob, který funguje. Díky traumatům a bolesti se probouzíme, vzpomínáme si a aktivujeme zase zpátky svá zakletá srdce. Objevujeme svoji multidimenzionalitu. A jinudy to nejde.

 

Nejde?

Taková je moje zkušenost a věř mi, že jsem zkusila milion způsobů, jak se bolesti či traumatu vyhnout. Fakt jsem se snažila. J Vyzkoušela jsem mraky adaptačních strategií. Většinou to újmu ještě zvětšilo, tak jsem se „omlátila“, že mě to naučilo jít tou cestou, kde se omlátím nejméně. Přijmout pravidla hry a hrát s těma kartama, co jsem dostala (nebo jsem si je vybrala?), co nejlépe.

 

A to jak?

Být aktivní hráč! Máme svobodnou vůli, což je taky součást toho božího know-how. Čili bůh je s námi schopen komunikovat a je schopen mám pomoct, když požádáme. Ale není zasahující. On není manipulátor, není diktátor. Takže ta základní svobodná volba je, jestli budu život nevědomě snášet, nebo vědomě mapovat a prožívat. Jestli budu pasívní hráč do počtu, nebo aktivní hráč, který si hru užívá. Když je člověk nevědomý, jen snáší následky, které jsou živelné, neřízené, neodhadnutelné, nekontrolovatelné, náhodné… Můžu to pociťovat tak, že mi život ubližuje, že mám pořád pech. Základní úkol je přežití a na kvalitu prožívání už není kapacita. Nebo se na to můžu dívat vědomě, tzn. pátrat po tom, čím já to vytvářím, co to je za informaci, kde to vzniklo, co z toho vyplývá o mé sebehodnotě, jaký program jsem si vytvořila a který žiju. Kým ve skutečnosti jsem? A mě baví ta vědomá cesta, protože je to pro mě vzrušující dobrodružství. To je tak barevný! To je velice zajímavá, krásná krajina… Samozřejmě i s temnými hvozdy, propastmi, bažinami…

 

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/02

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V Papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

O autorovi

Markéta Čepická Daňhelová

Markéta Čepická Daňhelová

Zanechat komentář