Znáte memy? A víte, jak ovlivňují Vaše chování? Budete se divit!

Sociální vědci se snaží pochopit, jak my lidé spolu vlastně fungujeme. Vymýšlejí proto různé teorie lidského jednání a kultury. Teorie jsou důležité proto, aby se nám o člověku snáze přemýšlelo, abychom měli nějaký pracovní rámec pro úvahy. Žádná teorie nebude nikdy všeobjasňující a jediná správná, ale dá se z nich mnohé naučit.
Mně osobně dávají smysl takové teorie, které berou člověka jako přírodní a sociální bytost zároveň. Naše fyzická schrána a biologické potřeby jsou vždy už nějak kulturně definovány a odehrávají se v sociálním prostoru. Dneska se podíváme na teorii memů, která se odehrává někde na pomezí přírody a kultury a možná ještě dál.

 

 

Tohle nejsem JÁ

Někomu méně, někomu více často, ale určitě občas se to děje každému. Ohlédnete se za nějakou epizodou svého jednání a kroutíte hlavou: tohle přece nejsem JÁ! Podle Susan Blackmoreové, autorky knihy Teorie memů: Kultura a její evoluce, jste na to právě kápli. Žádné JÁ, žádná centrální řídící jednotka, totiž není. I když je to pro nás těžké skousnout, nenašlo se žádné sídlo, odkud by chodily rozkazy chovat se tak či onak. To, co nám přijde jako rozhodovací orgán, to bdělé vědomí, spíš jenom sbírá informace o tom, co se děje, a to s mírným zpožděním za akcí. Noha vykročila a s půlsekundovým zpožděním se o tom dozvěděla „centrála“. Otevřela jsem pusu, abych vypustila slovo, a teprve pak si uvědomuju, co ze mě tryská za nesmysly.

Jak neurobiologie, tak memetika ukazují podobným směrem – rozkazy k našemu jednání přicházejí z různých míst. Naše tolik hýčkané JÁ do toho nemůže až zas tak kecat; podíl jeho rozhodovacích pravomocí je dost na pováženou. Takže už si nevytýkám, že jsem občas jak neřízená střela. Není, kdo by to řídil! A když není ten, co řídí, je dobré také odstranit toho, kdo si to potom vytýká. Teorie memů je tak úžasně osvobozující – pokud moje JÁ neexistuje (je to můj konstrukt), nemusím na něm trvat, což znamená daleko míň trápení pro mě samotnou i moje okolí.

 

Mezi GENy a MEMy

Co je to vlastně MEM? Mem je jednotka kulturní informace. Představme si memy v analogii ke genům. Geny jsou jednotky biologické informace, podle které se tvoří výsledný design (fenotyp) – zkrátka to, jak vypadáme. Máme geny pro modré oči, tělesnou výšku, dlouhověkost nebo srpkovitou anémii. Psi mají geny pro krátké a dlouhé chlupy, žirafa pro dlouhý krk a pomněnka pro modrý květ. Geny si dokážeme představit, protože genetika už se dostala do osnov středních škol. Poznáme šroubovici DNA, z níž konkrétní úseky se nazývají geny.

Geny se dokážou přesně replikovat, ale zároveň u nich funguje variabilita – geny se mohou proměňovat, mutovat. Když zmutují, jedná se vlastně o chybu v replikačním procesu, ale když se ukáže, že ta chyba může přinést určité výhody, může se jít novou cestou a to je vlastně princip evoluce. Některé evoluční teorie spekulovaly, že takový vývoj proměny živých organismů někam směřuje (že evoluce má nějaký cíl), já se kloním k tomu, že to nikam nevede ani vést nemá. Gen je jednotkou informace s jediným úkolem – replikovat se. Gen nezajímá nic jiného než se reprodukovat a za každou cenu nějak nacpat do další generace.

A teď si zkusme představit, že to podobně může fungovat s memy – s jednotkami kulturní informace. Nesledují evoluci kultury, jen se chtějí replikovat. A k tomu jim výborně slouží lidské mozky. A aby měly memy šanci se dál reprodukovat, v pohlavním výběru hraje roli, jak je kdo zdatný napodobovatel. Přitažlivý je ten, kdo umí zahrát písničky na kytaru, vyrobit stůl nebo vyprávět příběhy. A bohužel taky ten, kdo bude mít auto, dům a trávník jako soused.

 

 

Jednotka kulturní informace

Jak si jednotku kulturní informace představit? Je to slovo? Je to symbol? Je to písnička? Je to hláška z filmu? Gesto? Všechno. Přenos memů funguje na principu napodobování, v němž je člověk mezi ostatními živými organismy nepřekonatelným borcem. Kopírujeme ostatní lidi bez ustání – od prvního úsměvu po výkresy ke stavbě katedrály. Trik napodobování je v tom, že nějak instinktivně víme, co kopírovat. Když mi někdo předvádí, jak hrát na trubku, tak pochopím, že je důležité, co dělá s pusou a prsty, a nikoliv, že se opírá o lavičku nebo má na hlavě čepici. Další zajímavostí přenosu memetické informace je lidská schopnost korigovat drobné chyby. Když mi někdo ukáže, jak složit lodičku z papíru, možná ji složím i lépe. Nebudu totiž kopírovat nepřesné přehyby, pokud mi to mé schopnosti dovolí. Respektive jsem schopná drobné chyby „odfiltrovat“ a složit lodičku přesnější. Nápodoba je pro lidi už přirozená věc, kopírujeme se od školky. Pamatujete? „Pančelko, on se po mně opičí!“ a „Neopič se po mně, ségra!“ znějí zoufalé výkřiky dětí, které ještě neví, že za všechno můžou sobecké memy. Napodobujeme kulturní prvky, různě je kombinujeme, a tak se nám šíří kultura. Proto si myslím, že autorská práva jsou pitomost. Sám nikdo nic nevymyslel. Tvůrčí lidé jsou jakási média částeček kulturních informací, které se donekonečna kombinují. Takže mě s klidem kopírujte.

 

Memetické komplexy

Větší šanci, že budou kopírovány, mají memy jednodušší, snadněji zapamatovatelné. Jen zkušený interpret dokáže zahrát Beethovenovu Devátou symfonii, ale nápěv Ódy na radost si zanotuje leckdo. Další šanci memů na reprodukci zvyšuje, když se spolu vyskytují ve smysluplném komplexu. Pak jeden druhý podporují. Jako významný příklad uvádí Blackmoreová náboženství. To je celý balík memů – modlitba, obětování, zpěvy, liturgie, kniha, půst, přikázání… Jedno bez druhého by mělo malou šanci na přežití. Velkým náboženstvím se však podařilo uspořádat všechny tyhle memy do smysluplného celku, a tak úspěšně přežívají tisíciletí.

Dalším významným komplexem je zmíněné neexistující JÁ, Blackmoreovou označované jako selfplex. Neustále se snažíme všechno, co se nám děje, uspořádat do nějaké smysluplného celku, vytváříme si tak své JÁ, bedlivě jej střežíme a nenecháme si na něj sáhnout.

Když se koukám do současného světa, můžu zahlédnout další velmi úspěšné sady memů – memeplexy. Naprosto geniální memeplex je fotbal. Pár chlápků proti sobě pobíhá po hřišti. Jenže to má jednoduchá pravidla, každý tomu může rozumět, a tak s nástupem hromadných sdělovacích prostředků probojoval se fotbal do jednoho z komerčně nejúspěšnějších odvětví. Je to jak náboženství – má svoje bohy, popěvky, oblečení, stadiony, sponzory, komentátory, způsoby uctívání… Prostě to celé dává lidem smysl. Každý druhý kluk chce být skvělým fotbalistou. Přitom, jaký je společenský přínos špičkového fotbalisty? Bude brát velké peníze a mít velkou ekologickou stopu. Spousta dalších ho bude chtít napodobovat. Budou se oblékat a česat jako on a dávat stejné hlavičky. A vyhrává mem fotbalu.

 

Nemůžeme nemyslet

Memy se replikují. Používají k tomu lidské mozky. Proto je tak těžké na nic nemyslet. Člověk se na chvíli zastaví, že si odpočine, ale velmi zřídka přestane činnost v hlavě. Znovu se vynoří nějaká melodie, vzpomínka, útržek rozhovoru. Lidé si už před nějakou dobou všimli, že je v hlavách pořád něco otravuje, a dokonce se i snaží s tím něco dělat. Techniky meditace s tímto pracují. Vyprázdnění mysli nebo netečnost k přicházejícím vjemům dokážou memetickému hemžení zdatně bránit. Ve výsledku se reprodukuje mem meditace. Ale třeba lidi pak míň bolí hlava a to je dobře. Nakonec se memům stejně nevyhneme a tak nějak s nimi žijeme, stejně jako s geny. To jsme prostě my. Genetická a memetická je lidská bytost – stejně biologická jako kulturní. Možná by bylo dobré se nad tím pozastavit a nenechat přírodu válcovat kulturou, tedy neposlouchat výhradně memy na úkor genů. To vede kultury do slepých uliček. Kulturní imperativy mohou být někdy tak silné, že vedou k fyzické likvidaci společenství, třeba když některé společnosti zabíjí novorozence ženského pohlaví nebo jsou šlechtici tak kulturně determinovaní výběrem partnerů, až vymřou. Stejně destruktivní může být „americký sen“ s vysokoenergetickým domem, nesmyslným bazénem a dvěma auty před garáží. Pokud o takový „sen“ usilujeme v celoplanetárním měřítku, do slepé uličky nás to táhne všechny.

 

Máme svobodnou vůli?

Otázka je, jestli s tím můžeme něco dělat, jestli vůbec máme nějakou svobodnou vůli. Podle Susan Blackmoreové nemáme. Jsme zcela pod vlivem genů a memů. Podle mě to jde, i když celou tuhle teorii přijmu. Můžeme si vybrat, které memy na sebe necháme působit. Když se člověk motá v kruhu, těžko z něj vyleze, když na sebe nechá působit stále stejné memy. Stačí ale změna prostředí a začnou na mě působit memy jiné.

Když jsem se chystala odejít z Prahy na španělskou vesnici, protože mi přišlo, že můj život za stávajících podmínek nemá moc zajímavých řešení, několikrát jsem slyšela, ať nikam nejezdím, že před sebou neuteču. Tak to je, prosím, omyl. Jak už víme, představa o nějakém JÁ je sama o sobě dost vachrlatá. Tak jak bych před SEBOU mohla utíkat? A vystavím-li se jiným podnětům (memům), dostanu jiné situace a události, a budu muset jinak reagovat, jinak se chovat a přemýšlet. Podle mého názoru trochu svobodné vůle máme. Můžeme se rozhodnout a někde nebýt a některé memy na sebe nenechat působit. Všichni, kdo vyhodili televizi, mi určitě dají za pravdu.

 

Evoluci nezastavíš

Memy za geny v jednom dlouho mírně pokulhávaly. Nevytvářely tak přesné kopie. Ovšem rozvinula se lidská řeč, pak bylo vynalezeno písmo, knihtisk. A další stroje a nástroje, které přenášejí přesnější informaci. Došli jsme až k počítačům a světové síti. No a tady už jsme možná v pěkné bryndě. Zrodily se totiž technologické memy – tedy informace, které se dokážou samy reprodukovat a jsou přesné. Člověk vymyslí algoritmus a pak už to běží samo. Vezměte si takové bitcoiny – jde o algoritmus, který se reprodukuje s nějakou mutací. Nepotřebuje biologické tělo člověka, nepotřebuje už ani jeho mozek. Zato potřebuje vagón elektrické energie. Dá se domyslet, že se v budoucnosti technologické memy dokážou obejít i bez nás. Máme vůbec ještě šanci tohle zvrátit? Těžko říct. Cesty evoluce jsou nevyzpytatelné. A vždycky může přijít ERROR.

 

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/10

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

O autorovi

Profilový obrázek

Kateřina Varhaník Wildová

Narodila se sice v Praze, ale ve své podstatě není městský člověk. Když to zjistila, z města se odstěhovala a od té doby experimentuje s žitím všude jinde. Třeba i na lodi nebo v maringotce, hlavně když tam není všechno na čudlík nebo kohoutek a člověk si tak může dennodenně uvědomovat, jakým zázrakem je teplo, světlo a pitná voda.  Velmi jí zajímá, jak věci fungují, a tak se pořád učí a studuje. Mezi její zájmy patří: filosofie, antropologie, kterou vystudovala, dále sociologie, jazyky a jazykověda, psychologie, historie, beletrie a filmy, politika a právo, biologie a ekologie, elektromechanika, permakultura, cestování, hospodaření, chov koz a výroba sýra, řemesla a řemeslníci teoreticky i prakticky a Bůh ví, co ještě všechno. Skrze Pravý domácí časopis si uvědomila, jak jí přestala vadit esoterika a astrologie, přestože stojí tak daleko od exaktních věd. Tohle zjištění zevšeobecňuje a posílá všem čtenářům Pravého domácího: Tolerovat můžeme snadno i velmi odlišné, když žijeme bez úzkosti a mindráků.

Koukněte na fb: disfrutalistická agora

Dlouhé info