Znáte memy? A víte, jak ovlivňují Vaše chování? Budete se divit!

Sociální vědci se snaží pochopit, jak my lidé spolu vlastně fungujeme. Vymýšlejí proto různé teorie lidského jednání a kultury. Teorie jsou důležité proto, aby se nám o člověku snáze přemýšlelo, abychom měli nějaký pracovní rámec pro úvahy. Žádná teorie nebude nikdy všeobjasňující a jediná správná, ale dá se z nich mnohé naučit.
Mně osobně dávají smysl takové teorie, které berou člověka jako přírodní a sociální bytost zároveň. Naše fyzická schrána a biologické potřeby jsou vždy už nějak kulturně definovány a odehrávají se v sociálním prostoru. Dneska se podíváme na teorii memů, která se odehrává někde na pomezí přírody a kultury a možná ještě dál.

 

 

Tohle nejsem JÁ

Někomu méně, někomu více často, ale určitě občas se to děje každému. Ohlédnete se za nějakou epizodou svého jednání a kroutíte hlavou: tohle přece nejsem JÁ! Podle Susan Blackmoreové, autorky knihy Teorie memů: Kultura a její evoluce, jste na to právě kápli. Žádné JÁ, žádná centrální řídící jednotka, totiž není. I když je to pro nás těžké skousnout, nenašlo se žádné sídlo, odkud by chodily rozkazy chovat se tak či onak. To, co nám přijde jako rozhodovací orgán, to bdělé vědomí, spíš jenom sbírá informace o tom, co se děje, a to s mírným zpožděním za akcí. Noha vykročila a s půlsekundovým zpožděním se o tom dozvěděla „centrála“. Otevřela jsem pusu, abych vypustila slovo, a teprve pak si uvědomuju, co ze mě tryská za nesmysly.

Jak neurobiologie, tak memetika ukazují podobným směrem – rozkazy k našemu jednání přicházejí z různých míst. Naše tolik hýčkané JÁ do toho nemůže až zas tak kecat; podíl jeho rozhodovacích pravomocí je dost na pováženou. Takže už si nevytýkám, že jsem občas jak neřízená střela. Není, kdo by to řídil! A když není ten, co řídí, je dobré také odstranit toho, kdo si to potom vytýká. Teorie memů je tak úžasně osvobozující – pokud moje JÁ neexistuje (je to můj konstrukt), nemusím na něm trvat, což znamená daleko míň trápení pro mě samotnou i moje okolí.

 

Mezi GENy a MEMy

Co je to vlastně MEM? Mem je jednotka kulturní informace. Představme si memy v analogii ke genům. Geny jsou jednotky biologické informace, podle které se tvoří výsledný design (fenotyp) – zkrátka to, jak vypadáme. Máme geny pro modré oči, tělesnou výšku, dlouhověkost nebo srpkovitou anémii. Psi mají geny pro krátké a dlouhé chlupy, žirafa pro dlouhý krk a pomněnka pro modrý květ. Geny si dokážeme představit, protože genetika už se dostala do osnov středních škol. Poznáme šroubovici DNA, z níž konkrétní úseky se nazývají geny.

Geny se dokážou přesně replikovat, ale zároveň u nich funguje variabilita – geny se mohou proměňovat, mutovat. Když zmutují, jedná se vlastně o chybu v replikačním procesu, ale když se ukáže, že ta chyba může přinést určité výhody, může se jít novou cestou a to je vlastně princip evoluce. Některé evoluční teorie spekulovaly, že takový vývoj proměny živých organismů někam směřuje (že evoluce má nějaký cíl), já se kloním k tomu, že to nikam nevede ani vést nemá. Gen je jednotkou informace s jediným úkolem – replikovat se. Gen nezajímá nic jiného než se reprodukovat a za každou cenu nějak nacpat do další generace.

A teď si zkusme představit, že to podobně může fungovat s memy – s jednotkami kulturní informace. Nesledují evoluci kultury, jen se chtějí replikovat. A k tomu jim výborně slouží lidské mozky. A aby měly memy šanci se dál reprodukovat, v pohlavním výběru hraje roli, jak je kdo zdatný napodobovatel. Přitažlivý je ten, kdo umí zahrát písničky na kytaru, vyrobit stůl nebo vyprávět příběhy. A bohužel taky ten, kdo bude mít auto, dům a trávník jako soused.

 

 

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/10

 

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

 

O autorovi

Kateřina Varhaník Wildová

Narodila se sice v Praze, ale ve své podstatě není městský člověk. Když to zjistila, z města se odstěhovala a od té doby experimentuje s žitím všude jinde. Třeba i na lodi nebo v maringotce, hlavně když tam není všechno na čudlík nebo kohoutek a člověk si tak může dennodenně uvědomovat, jakým zázrakem je teplo, světlo a pitná voda.  Velmi jí zajímá, jak věci fungují, a tak se pořád učí a studuje. Mezi její zájmy patří: filosofie, antropologie, kterou vystudovala, dále sociologie, jazyky a jazykověda, psychologie, historie, beletrie a filmy, politika a právo, biologie a ekologie, elektromechanika, permakultura, cestování, hospodaření, chov koz a výroba sýra, řemesla a řemeslníci teoreticky i prakticky a Bůh ví, co ještě všechno. Skrze Pravý domácí časopis si uvědomila, jak jí přestala vadit esoterika a astrologie, přestože stojí tak daleko od exaktních věd. Tohle zjištění zevšeobecňuje a posílá všem čtenářům Pravého domácího: Tolerovat můžeme snadno i velmi odlišné, když žijeme bez úzkosti a mindráků.

Koukněte na fb: disfrutalistická agora

Dlouhé info

Zanechat komentář